Výlet do tropů

Návštěvu východu země, kterému se tu říká el Oriente, jsem původně neplánovala. Nemám ráda velké horko, bojím se malárie a mám aspoň pět dalších iracionálních důvodů proč sem nejet. Jenže – touha se pomaličku rodila, až se zrodila. Touha vidět tuto naprosto odlišnou tvář Bolívie. První a možná poslední šance. Zvědavost mi nedala.

Koupila jsem tedy letenku ze Sucre do Santa Cruz, o bolivijských autobusech a cestách víme své; i když až na tomto výletě jsem, co se týče stavu silnic, zcela prozřela )


Přílet do SANTA CRUZ

Odlétala jsem z malinkého letiště v Sucre, dojela jsem na ně místním malým busem, micrem, a byla to nejlevnější jízda na letiště v mém životě. Stála mě čtyři koruny. Nejdražší jízdu na letiště si taky pamatuju, bylo to ve Vídni v pět hodin ráno, to bolelo.

Můj let byl tak trochu "okružní jízda vzduchem", letěli jsme nejdřív na jih do města Tarija, tam někdo vystoupil, někdo přistoupil, a pak na východ do Santa Cruz.

Na letišti v Santa Cruz jsem se při čekání na bágly vyptala místních, kolik stojí taxi do centra. Říkali něco o sedmi maximálně desíti bolivianech [boliviano je teď tak dvě koruny padesát]. Pak jsem šla k přepážce Informace a ptala se též pána, který tam je očividně od toho, aby dohazoval turisty svým kumpánům taxikářům turisty; mně nabízel taxikáře za patnáct bolivianos. Odmítla jsem.


V Sucre stojí taxík čtyři Bs. Byla jsem si vědoma, že Santa Cruz jako nejbohatší bolivijské město bude o něco dražší, ale taky jsem si našla na mapě, že letišťátko, na kterém jsme přistáli, není hlavní letiště města a že je celkem blízko centra. Obtěžkána báglem vzadu, zepředu, kabátem v ruce a propoceným podpažím jsem ve 30 stupních začala svoji obchůzku po taxikářích:

– Třicet bolivianos.
– To snad žertujete, señor.
– Dvacet pět bolivianos.

Bez komentáře.


Další nabídka – 25. Odpověď: Bože, to je drahé... Pokorně se vracím k první nabídce za 15, ale pán si to už rozmyslel a zvýšil na 20.
Další nabídka – 25. Odpověď: No to ne, to je drahé. Reakce taxikáře: Tak si běž, něco v tom smyslu, a ukázal na silnici.
Hrdě jsem kráčela, netušíc kam, ale chtěla jsem jim ukázat, že blba ze mě dělat nebudou!


Cestou jsem oslovila paní, která jediná taky kráčela, a zeptala se jí, jestli jsem mimo, když nechci zaplatit dvacet pět bolivianos za taxík. Ubezpečila mě, že to je cena sprosťácká, a ukázala směrem k zastávce micra. A že za 1 a ½ bolivianu mě číslo 8 doveze do centra. Stála jsem u čtyřproudé silnice a taxík za taxíkem na mě blikaly a svítily, jako že mě vezmou. A já vrtěla hlavou, ne, ne, já pojedu micrem jako místní. A číslo 8 už jede, mávám –ale micro nezastavuje, skoro křičím... a vidím, že vevnitř není ani milimetr místa. Mám smůlu.

Zvedám teda ruku na taxík, že to zkusím. Pán si říká deset bolivianos (!) a po cestě mi ještě vysvětluje, že to normálně stojí sedm, ale že mám bágly, tak je to víc. Neremcám a snažím se chytat, co ještě povídá, protože povídá hodně a já nerozumím, protože pán má zdejší přízvuk. Už v Sucre mi lidé předváděli způsob, jakým se tu mluví. Nevyslovují s a taky mluví, jako by měli plnou pusu, anebo pusu neotevírají vůbec. Mé španělsky mluvící sebevědomí tu pěkně pokleslo.





První dojmy v Santa Cruz: Vedro. Palmy. Spousta aut. Spousta motorek. Nízké domy. Všechny ulice stejné. Značkové obchody.
V podstatě tu nic zajímavého není. Velké město, obchodní tepna.




Kupuju si žabky.Vytahuju svoje spací plátěné kalhoty a jediné tílko, co mám. Dnes už můžu hrdě říct: Přežila jsem týden v tropech v jedněch kalhotách, jednom tílku a jedněch flipflopech. Plánuju cestu po jezuitských kostelech a pan recepční v hostalu mě varuje, že doprava tam není jednoduchá, že třeba budu čekat, než se naplní auto, a taky že kromě těch nádherných kostelů v těch vesnicích nic zajímavého není.
Nechápe, že pro mě je zajímavé VŠECHNO.

Větší bágl a spacák nechávám v hostalu a doufám, že pan majitel je poctivý muž a nenechá si nic „ukrást“ před nosem.

SAN JAVIER

Vydávám se opět micrem na autobusové nádraží, osvědčuje se mi poprosit některého ze spolucestujících, aby mě upozornil, kde vystoupit; nemusím se nervovat, že nepoznám správné místo. Ani nevím jak, po prvním dotazu, odkud jedou busy do San Javieru, se mě ujímají různí lidé a nakonec za deset minut odjíždím v autě směr první vesnice. (Na nádražích fungují nejen busy, ale i větší auta, jízda je o něco dražší, ale i rychlejší.)

Tři hodiny ve vedru, první kostel, první úžas. NÁDHERA.

Chci popojet dál a začínám chápat, že musím zkoušet mávnout na každé auto, které projíždí. Ptám se, odkud jezdí busy, říkají, že autobus jede až za hodinu a půl. Sunu plastovou židli do stínu a říkám, že počkám. Ani nedosednu, přižene se autobus. Jede do vesničky Concepción. Jaké to štěstí! Neorganizovaná Bolivie má své plusy!




CONCEPCIÓN

Zase žasnu. Kostel je nádherný, úžasný, dechberoucí. Vesnické uličky plné motorek, vířících červenooranžovou hlínu, kterou jezuité používali jako barvu při malování ornamentů na zdech svých kostelů.

Jako správný voyeur nahlížím do otevřených dveří a dvířek, odhalujících dvory s houpajícími se hamakami, poklidný tep vesnického života, křesílka na zápraží.

Ptáci. Všude zeleň. Stromy.

Druhý den se dovídám, že odsud jedou dva busy. Jeden v pět večer, jeden v jednu ráno. Kdo proboha vstane o půlnoci a jde na autobus, co jede v jednu ráno? Já ne. Kupuju si lístek na odpolední bus a nemám moc radost, že do města San Ignacio dojedu za tmy. Není ale jiná možnost. Den trávím lenošením, tak jako všichni obyvatelé, konverzuju s domácími v hotýlku, sháním chlazené pitivo. V tom vedru se opravdu nedá moc dělat.

Autobus přijíždí, řidič vystupuje, a – nejdřív jsem si myslela, že zvrací, ale jen přede dveřmi vyplivuje přežvýkanou koku.

V autobusu si sedám dopředu, to možná nebylo nejmoudřejší, trošku totiž vidím, co se děje v kabině řidiče. Nic pěkného. Druhý řidič se ohlíží směrem k cestujícím. Nespouštím z něj oči. Podává špinavou plastovou lahev s čirou tekutinou řidiči, co právě řídí. HA! Pijí! Nejsem vůbec klidná...

Za chvíli vytáhne sáček s kokou a začne si cpát ústa. Později vidím, že torbičky mají i někteří spolucestující. Při mé poslední jízdě směr Santa Cruz mi řidič na můj dotaz-prosbu: Ale nebudete žvýkat po cestě koku? odpověděl: Bez koky – neexistuju. Dává mi energii, zahání spánek.

Koka: posvátná rostlina, odpradávna užívaná indiány – dodá energii; volně prodejná v Bolívii i v Peru. Sama požívám čaj z koky při pobytu ve výškách nad 3 000 metrů, pomáhá s výškovou nemocí. Mám pocit, že se to ale spoustě lidí vymklo z rukou. Tak jako káva. Nebo čokoláda.

Později mi pan domácí v hostalu v Santa Cruz vysvětluje, že pro zdejší lidi je to přirozené jako dýchat vzduch. A dospěli jsme k tomu, že je vlastně větší riziko nehody, když řidič koku nežvýká. To pak není ve své kůži a taky se mu chce spát.


No takže sedím v buse a říkám si Bože, tak pijí a ještě do toho žvýkají. Po prvním kilometru pěkné asfaltové cesty vjíždíme na prašnou a pěkně hrbolatou polňačku a strávíme na ní ve tmě pět hodin! V tuto chvíli se opravdu cítím hodně daleko od svého života v Evropě a říkám si, že tohle není úplně rozumné.

Dojíždíme v pořádku ve 22.30 do San Ignacia a já hledám očima nějaký taxík. Na dotaz, jestli tu mají taxíky, ukáže mladá paní k motorkám. Odchytávám motorkáře a nechávám se zavézt na náměstí. Šťastná, že jsem živa a zdráva dojela, dávám řidičovi dýško :)

Odmítám hotel za 50 dolarů a vyvíjím psychický nátlak na třináctiletého chlapce v hotelu za 50 Bs. Rozespalý mi opakuje, že má jen pokoj pro tři lidi, a já mu trošku direktivně sděluji, že už stejně nikdo kromě mě nepřijede.

Usínám a poprvé používám repelent. Hajzlíci komáři otravují.

SAN IGNACIO

Podle průvodce žije v městečku San Ignacio 40 000 lidí, nemůžu tomu věřit, vždyť to je vesnice. A právě tady jsem si chtěla vybrat peníze, nechtěla jsem mít u sebe zbytečně moc hotovosti... a teď mám tak na to, dojet v klidu do poslední vesnice – a kapsa bude prázdná.

Pan policista mi sděluje, že tu žádný bankomat nemají. Trošku znervózním a uz si v hlave vytvarim scenare, ze budu zpivat na ulici anebo si pujcim od nejakeho turisty, ktery mi uveri, ze opravdu nemam penize. Stěžuju si na chatu Gabrielovi. Spolusdílet trable vždycky trošku uleví. Jako vždy je velmi pohotový vyhledá na netu info, že tam a tam se dají vybrat peníze. Vděčna svému zachránci docházím do soukromého bankovního ústavu, kde vše vyjednám, a odcházím s penězi. (To mě zachránilo, jak jsem se později přesvědčila.) V posledním městečku San José, údajném centru regionu, také žádný bankomat není. Internet tam nefunguje. A zadni turiste tam nebyli!




SAN MIGUEL

Ze San Ignacia jedu dál do vesničky San Miguel a opět žasnu nad krásným kostelem, který je ale zavřený. Ptám se místních dětí, jestli je večer mše, a děcka mě vedou za farářem, který je potěšen zájmem a kostelem mě provede. Do toho slyším fidlání na housle, děcka mají hodinu.

Cítím opojení z dobráckosti lidí, linoucí se hudby a pomalého života vesnického.

Dozvídám se, že z této vesničky do další, kam jsem chtěla ten den dojet, nic nejede. Jediný bus jel ráno. Je to je 40 km, tudíž i po té příšerné prašné silnici jen hodinka cesty. Jdu na místní benzinku a oslovuju řidiče kamionu, jestli náhodou nejede přes tuhle vesnici. Jede! Ptám se, kolik to bude stát, a on že nic. A koupil vychlazenou coca-colu a dva plastové pohárky. Takoví jsou Bolivijci!

Během cesty mi samozřejmě probleskne hlavou, že v téhle pustině bych se pomoci nedovolala, ale zaháním černé myšlénky a snažím se myslet pozitivně. Lidé jsou dobří. Lidé jsou dobří. Lidé mají dobrá srdce.

A taky že jo. Když vystupuju, nutím řidičovi peníze, ale razantně odmítá. I takoví jsou Bolivijci!

V SAN RAFAEL se ubytovávám v hotelu u vitálního staříka (84 let), který má čtrnáct dětí a má taky jasno v tom, že Evo Morales je diktátor.

Druhý den chytám opět jediný bus, který jede, a jedu do SAN JOSE DE CHIQUITOS, hlavního střediska oblasti. V buse cestují samí Bolivijci, já a jeden muž evropských rysů. Mennonita. Poznáte je podle tradičních lacláčů, košile a klobouku. Ženy mají dlouhé šaty a působí jak z 19. století – odmítají pokrok a žijí tradičním způsobem života. Ti nejkonzervativnější odmítají i elektřinu. Žijí v Bolivii, která má půdy na rozdávání, ve svých uzavřených komunitách, v čase, který se zastavil. Je fascinující, že je jim to umožněno, v tomto rozlehlém kraji si mohou dělat, co chtějí, a žít, jak chtějí.

Mennonité: Opět pan domácí v hostalu jako zdroj informací: jsou plaší, straní se Bolivijců, teď již ne tolik jako dřív, teď i posedí s domácími na zápraží. Jejich děti se naučily španělsky a chodí studovat především zemědělské obory, zemědělstvím se živí. Žení se a vdávají jen mezi sebou, kdo se zaplete s Bolivijcem či Bolivijkou, bude vyhoštěný z obce.

Je mi líto, že když jsme projížděli busem jedním takovým společenstvím, bylo to ve tmě a já viděla jen osvětlené domy a siluety lidí. Fascinuje mě, že tito lidé odmítají asimilaci a žijí celý život jako cizinci. Jsou v zemi, která je jim domovem, a přece není. Jejich děti mají život nalajnovaný. Omezený výběr partnerů. Izolovanost.

CESTA ZPĚT DO SANTA CRUZ

V San José kromě kostela nic moc není, takže mám spoustu času na to řešit svůj odjezd do Santa Cruz. A že ho bylo potřeba!

Ráno se dovím, že jediný bus směr Santa Cruz jede v 8 večer. To odmítám akceptovat a uposlechnu rady hledat větší auto, které když se naplní, tak (byť za trochu vyšší cenu) pojede. Najdu pana, který tuhle službu poskytuje, bohužel, jsem jediná, kdo chce v neděli ráno odjet z této ospalé díry).

U vlakového nádraží, kudy v neděli vlak nejede, narazím na skupinku mladíků, a jak je tu u mužů zvykem, chtějí navázat kontakt.

Čim východněji, čím blíž Brazílii, muži dávají otevřeněji najevo zájem. Pokřikují, pískají, trousí poznámky. V dotazech nebývají originální: jak se jmenuješ, kolik je ti let, máš přítele, manžela...

Po dvou dnech mě jejich pozornosti pěkně otravovaly, ale zase jsem si řekla, že v Česku se za mnou neotočí ani pes, takže si nebudu stezovat.

No a tito chlapci prý čekají na nějaký odvoz směr Santa Cruz. Letím pro batoh a přidávám se. Nejdřiv jsem rozuměla, že oni určitě vědí, že jede autobus. Po 35 minutách z nich vypadne, že maji koupenou jízdenku na bus v 8 večer. Je 10.30 ráno. A tady čekají, co kdyby něco jelo. Zdá se mi to nelogické a páčím z nich další info. Po hodině a půl dospěju k tomu, že chlapci jsou pomatení, a vydávám se před nádraží a je to úžasné, potkávám pána s autem pro sedm lidí, který má cedulku směr Santa Cruz. Vrhám se na něho, kdy že odjíždí. Říká: teď hned. Skvěleeee.

Jen prý musíme ještě počkat na nějaké lidi, hned tu budou.

Dobře. Po hodině a půl čekání, kdy si koupím dvě lízátka, chlazený Sprite, začnu psát deník a pozoruju prasnici, jak si to mašíruje po silnici, začínám být netrpělivá. Za další půl hodinu začínám zvyšovat hlas a kritizovat nedochvilnost pasažérů.

Za dvě a půl hodiny jedem.

Tady má každý čas. Pasažéři vědí, že bez nich pán neodjede, potřebuje naplnit auto, zajdou si tedy jeste na oběd... tady čas plyne pomalu. Ono se v tom horku nedá moc dělat. A tak se čeká. Vyhnívačka.

Nemohla bych tu žít.

Opět jsem uvěrila průvodci Lonely Planet, že z tohoto hlavního centra oblasti vede do Santa Cruz slušná silnice. Ano, prvních a posledních 15 kilometrů.

A mezitím čtyři hodiny po prašné (v budoucnou asfaltované) silnici, plné odboček, kamení, hrbolů, děs. Polykáme tuny prachu, předjíždíme kamiony, které před námi víří prach, že nevidíme metr před sebe.

Děkuji andělům, nedokážu si představit, že bych mohla přežít tuto cestu polorozpadlým busem v noci.

Takto dojíždíme my i naše batohy na střeše pokryti červeným prachem a všichni se usmíváme. Jsme tu. Zpátky v civilizaci.

Výlet na Altiplano

Po více jak měsíci života v Sucre jsem se rozhodla pro týdenní výlet na bolivijské Altiplano, náhorní plošinu. V Peru před dvěma lety jsem na Altiplanu, ve výšce 4 000 metrů u jezera Titicaca, bydlela 5 týdnů a dobře si pamatuju na silné slunce, vlezlou zimu, která přichází po 16. hodině odpolední a na blízkost hvězd, jejichž hustota, značně převyšuje hustotu nočních světel, která můžu vidět v Evropě.

Krajina Altiplana je velmi monotnní, polokopce a rovina zahalené jedinou barvou (mluvíme-li o období sucha, které je právě teď): prašnou žlutohnědou.

Altiplano je obrovská plocha, jedete 7 hodin autobusem a vidíte stále to samé.

Altiplano je drsné, nemazlící se, hrubé.

Altiplano znamená každý den slunce, které vás spaluje a zároveň zahřívá, neboť jste stále ve výšce 3 500 metrů a více.

Altiplano jsou mrazivá rána s modrou oblohou a drkotající večery, s každodenním rituálem konverzací na téma Bože, jaká to je dneska zima, viďte —.

Altiplano znamená každý den touhu po horkém čaji.

Altiplano jou volně se pasoucí alpaky, často jediní živí tvorové, které cestou potkáte.

Altiplano je domovem indiánskému obyvatelsvu, Ajmarům i Kečuům.

POTOSÍ

Vyjela jsem časně zrána ze Sucre do Potosí (3 hodiny busem), abych měla celý den na to prozkoumavat toto město ve výšce 4 070 metru. Město s bohatou a krutou historií. Kdysi jedno z největších a nejbohatších měst na světě, v jehož dolech zahynulo údajně az 8 milionů původních obyvatel společne s dovezenými africkými otroky.

Neučesané, nepodbízející se, hrubé. Chudé. Chladné.

Potosí mě naprosto okouzlilo.

Je velmi bolivijské, tak jak si turisté Bolivii představují. Tedy indiánské. A koloniální architektura, spousta kostelů, hora Cerro Rico, která po staleti zásobovala svým stříbrem pokladnici španělského království.

Navštívila jsem klášter svaté Terezy, založený 1685, v kterém dodnes bydlí karmelitky, a během tříhodinové prohlídky jsem polozmrzlá pozorovala modrající prstíky francouzských turistek, které si vyšly do kláštera v žabkách!

CESTA DO MĚSTA UYUNI

Druhý den jsem se dostavila na nefungující vlakové nádraží v Potosí, odkud vyjíždějí autobusy do městečka Uyuni, kam míří většina turistů. Odsud se vydávají na jedno-, dvou- či třídenní výlet divokou, nehostinnou, fascinující krajinou Altiplana.

Jako Evropanka dbající pravidel jsem se dostavila podle pokynů, psaných na jízdence, 20 minut před odjezdem busu do kanceláře společnosti Diana Tours. Jak V Peru, tak i v Bolívii funguje autobusová doprava naprosto skvěle, je tu spousta společností, které mají své kanceláře a stánky na jednom místě, stačí přijít, poslouchat překříkující se pracovnice, které vykřikují svoje destiance, a vybrat si – jako v loterii. Ceny jsou tu víceméně u všech společností stejné.

Co však není stejné, je stav autobusu.

V 11 hodin, kdy jsme měli oficiálně vyjet – bus nikde. V 11.15 přijede bus. Nikdo nenastupuje. Všichni se zdráhají uvěřit, že tohle tohle by měl být autobus, ve kterém máme strávit 6 až 7 hodin. Dálková cesta.

První odvážlivec nastupuje.

Jsem v šoku. Ano, tahle malá rachotina je náš bus. Na střechu jdou kola německých turistek. Španělka přede mnou opakuje slovo fatal. Míní tím stav autobusu.

Další šok přichází za chvíli – stav silnice z Potosí do Uyuni. Někdy hodně široká, jindy úzká polní cesta, plná objížděk a nerovností. Cestou potkáváme dělníky a stroje, cesta se začíná tento rok asfaltovat, takže během pěti let se turistům bude cestovat jako v bavlnce :)

Resumé naší cesty: 6 hodin kodrcání a natřásání, 4 kila spolykaného a nadýchaného prachu (ano – můj nos, můj filtr neomylně poznává altiplano – a nestíhá), 1 čurací pauza, při které hledáte mezi hrbolky pozici, v níž aspoň polovina vašeho zadku zůstane pro spolucestující tajemstvím.

O mírné vzrušení během cesty se postaral můj spolusedící, bolivisjký průvodce, který pojal podezření, že náš řidič nasává alkoholický nápoj, neboť vepředu je nezvykle veselo; sedí tam s ním ještě dvě ženštiny, které ho údajně rozptylují. Bohužel, tohle je prý denní realita – řidiči buď pijí alkohol nebo žvýkají koku, policejní kontroly absolutně nedostatečné. Lidé kolem nás znervózní, Španělka začíná vykřikovat cosi o stížnostech a reklamacích. Myslím, že toto slovo tu ještě neznají. No, tak asi přeháním, ale přijde mi, že zákazník je tu, aspoň co se týče dopravy, rukojmím bez jakýchkoli práv. Musí se smířit s pozdním odjezdem (skoro vždy), nevyhovujícím busem, sliby i nezodpovědným řidičem. Sami Bolivijci už se naučili říkat s pokrčením ramen: Tohle je Bolivie.

UYUNI

Městečko se širokými ulicemi připomíná westernové filmy. Drsné. Nic tu v podstatě není, jen všichni turisti světa. Vrhají se na mě pracovníci agentur, mávají vizitkami a nabízejí tour.

Koupim třidenní výlet, čepici, zajdu na trh na polévku a zavčasu se balím do spacáku. Jakákoli hygiena nepřipadá v úvahu.

Během dalších dnů vidíme největší solnou pláň (vyschlé jezero) na světě: rozloha 12 000 (!) km čtverečních – celé Česko je sotva šestapůlkrát větší), různě barevné laguny s plameňáky, sopky, poušť, gejzíry, údolí plné prapodivných skalnatých útvarů.

Měla jsem velké štěstí na spolucestující: v našem džípu sedí americko-bolivijská rodinka se dvěma dětmi a peruánská antropoložka Paula. To znamená, že skoro celou dobu mluvíme španělsky.

S Paulou vytváříme nerozlučnou dvojici, taky jak jinak – rodinka potřebuje svůj prostor na rodinná fota.) Probíráme rozdíly mezi Peru a Bolivii, možnosti vývozu papričky aji, uctíme Pachamamu = Matku Zemi lístky koky na vrcholku kaktusového ostrova, sdílíme ipod a zpíváme si spolecne s Jorgem Drexlerem Al otro lado del rio a fotíme jako o život.

MOJE NEJ:

Mezi nejkrásnější a nejsilnější místa patřila Laguna Verde – Zelená laguna se sopkou Licancabur (5 960 m) za zády. Jen škoda, že všude bylo tolik turistů a necitlivých průvodců, kteří si pouštěli radio ve svých vozech pěkně nahlas.

Mezi nejvíce dechberoucí okamžiky patřil pohled na noční oblohu u červené laguny ve výšce 4 278 metrů. Drkotala jsem zuby a cedila mezi ně: bo bo bo bože, to je nádhera, to je ne ne neuvěřitelné... to to to to lik hvězd.

Nejhorší byl záchod u druhého ubytování: dva záchody bez vody pro 20 lidí.

Nejodvážnější byli Francouzi, kteří v 7 hodin ráno při minus deseti stupních vlezli do termálního koupališťátka a převlékali se před zraky všech zbabělých zachumlaných turistů.

Největším přítelem mi byl můj spacák. Už tolikrát mi zachránil život!

Nejhladovější byl ve výpravě americký tatínek.

A SKORO...

Skoro jsem překonala svůj rekord v nemytí se. Počet dnů radši uvádět nebudu :) Doufám, že stále zůstávám ve vaší přízni.

Další fotky na novosonia.rajce.net.