18. srpna 2009

Výlet na Altiplano

Po více jak měsíci života v Sucre jsem se rozhodla pro týdenní výlet na bolivijské Altiplano, náhorní plošinu. V Peru před dvěma lety jsem na Altiplanu, ve výšce 4 000 metrů u jezera Titicaca, bydlela 5 týdnů a dobře si pamatuju na silné slunce, vlezlou zimu, která přichází po 16. hodině odpolední a na blízkost hvězd, jejichž hustota, značně převyšuje hustotu nočních světel, která můžu vidět v Evropě.

Krajina Altiplana je velmi monotnní, polokopce a rovina zahalené jedinou barvou (mluvíme-li o období sucha, které je právě teď): prašnou žlutohnědou.

Altiplano je obrovská plocha, jedete 7 hodin autobusem a vidíte stále to samé.
Altiplano je drsné, nemazlící se, hrubé.
Altiplano znamená každý den slunce, které vás spaluje a zároveň zahřívá, neboť jste stále ve výšce 3 500 metrů a více.
Altiplano jsou mrazivá rána s modrou oblohou a drkotající večery, s každodenním rituálem konverzací na téma Bože, jaká to je dneska zima, viďte —.
Altiplano znamená každý den touhu po horkém čaji.
Altiplano jou volně se pasoucí alpaky, často jediní živí tvorové, které cestou potkáte.
Altiplano je domovem indiánskému obyvatelsvu, Ajmarům i Kečuům.

POTOSÍ

Vyjela jsem časně zrána ze Sucre do Potosí (3 hodiny busem), abych měla celý den na to prozkoumavat toto město ve výšce 4 070 metru. Město s bohatou a krutou historií. Kdysi jedno z největších a nejbohatších měst na světě, v jehož dolech zahynulo údajně az 8 milionů původních obyvatel společne s dovezenými africkými otroky.

Neučesané, nepodbízející se, hrubé. Chudé. Chladné.

Potosí mě naprosto okouzlilo.

Je velmi bolivijské, tak jak si turisté Bolivii představují. Tedy indiánské. A koloniální architektura, spousta kostelů, hora Cerro Rico, která po staleti zásobovala svým stříbrem pokladnici španělského království.

Navštívila jsem klášter svaté Terezy, založený 1685, v kterém dodnes bydlí karmelitky, a během tříhodinové prohlídky jsem polozmrzlá pozorovala modrající prstíky francouzských turistek, které si vyšly do kláštera v žabkách!



CESTA DO MĚSTA UYUNI

Druhý den jsem se dostavila na nefungující vlakové nádraží v Potosí, odkud vyjíždějí autobusy do městečka Uyuni, kam míří většina turistů. Odsud se vydávají na jedno-, dvou- či třídenní výlet divokou, nehostinnou, fascinující krajinou Altiplana.

Jako Evropanka dbající pravidel jsem se dostavila podle pokynů, psaných na jízdence, 20 minut před odjezdem busu do kanceláře společnosti Diana Tours. Jak V Peru, tak i v Bolívii funguje autobusová doprava naprosto skvěle, je tu spousta společností, které mají své kanceláře a stánky na jednom místě, stačí přijít, poslouchat překříkující se pracovnice, které vykřikují svoje destiance, a vybrat si – jako v loterii. Ceny jsou tu víceméně u všech společností stejné.

Co však není stejné, je stav autobusu.

V 11 hodin, kdy jsme měli oficiálně vyjet – bus nikde. V 11.15 přijede bus. Nikdo nenastupuje. Všichni se zdráhají uvěřit, že tohle tohle by měl být autobus, ve kterém máme strávit 6 až 7 hodin. Dálková cesta.

První odvážlivec nastupuje.

Jsem v šoku. Ano, tahle malá rachotina je náš bus. Na střechu jdou kola německých turistek. Španělka přede mnou opakuje slovo fatal. Míní tím stav autobusu.

Další šok přichází za chvíli – stav silnice z Potosí do Uyuni. Někdy hodně široká, jindy úzká polní cesta, plná objížděk a nerovností. Cestou potkáváme dělníky a stroje, cesta se začíná tento rok asfaltovat, takže během pěti let se turistům bude cestovat jako v bavlnce :)

Resumé naší cesty: 6 hodin kodrcání a natřásání, 4 kila spolykaného a nadýchaného prachu (ano – můj nos, můj filtr neomylně poznává altiplano – a nestíhá), 1 čurací pauza, při které hledáte mezi hrbolky pozici, v níž aspoň polovina vašeho zadku zůstane pro spolucestující tajemstvím.
O mírné vzrušení během cesty se postaral můj spolusedící, bolivisjký průvodce, který pojal podezření, že náš řidič nasává alkoholický nápoj, neboť vepředu je nezvykle veselo; sedí tam s ním ještě dvě ženštiny, které ho údajně rozptylují. Bohužel, tohle je prý denní realita – řidiči buď pijí alkohol nebo žvýkají koku, policejní kontroly absolutně nedostatečné. Lidé kolem nás znervózní, Španělka začíná vykřikovat cosi o stížnostech a reklamacích. Myslím, že toto slovo tu ještě neznají. No, tak asi přeháním, ale přijde mi, že zákazník je tu, aspoň co se týče dopravy, rukojmím bez jakýchkoli práv. Musí se smířit s pozdním odjezdem (skoro vždy), nevyhovujícím busem, sliby i nezodpovědným řidičem. Sami Bolivijci už se naučili říkat s pokrčením ramen: Tohle je Bolivie.


UYUNI

Městečko se širokými ulicemi připomíná westernové filmy. Drsné. Nic tu v podstatě není, jen všichni turisti světa. Vrhají se na mě pracovníci agentur, mávají vizitkami a nabízejí tour.

Koupim třidenní výlet, čepici, zajdu na trh na polévku a zavčasu se balím do spacáku. Jakákoli hygiena nepřipadá v úvahu.
Krev, pot a slzy? Sůl, sůl a sůl!
Během dalších dnů vidíme největší solnou pláň (vyschlé jezero) na světě: rozloha 12 000 (!) km čtverečních – celé Česko je sotva šestapůlkrát větší), různě barevné laguny s plameňáky, sopky, poušť, gejzíry, údolí plné prapodivných skalnatých útvarů.

Měla jsem velké štěstí na spolucestující: v našem džípu sedí americko-bolivijská rodinka se dvěma dětmi a peruánská antropoložka Paula. To znamená, že skoro celou dobu mluvíme španělsky.
S Paulou vytváříme nerozlučnou dvojici, taky jak jinak – rodinka potřebuje svůj prostor na rodinná fota.) Probíráme rozdíly mezi Peru a Bolivii, možnosti vývozu papričky aji, uctíme Pachamamu = Matku Zemi lístky koky na vrcholku kaktusového ostrova, sdílíme ipod a zpíváme si spolecne s Jorgem Drexlerem Al otro lado del rio a fotíme jako o život.

MOJE NEJ:

Mezi nejkrásnější a nejsilnější místa patřila Laguna Verde – Zelená laguna se sopkou Licancabur (5 960 m) za zády. Jen škoda, že všude bylo tolik turistů a necitlivých průvodců, kteří si pouštěli radio ve svých vozech pěkně nahlas.

Mezi nejvíce dechberoucí okamžiky patřil pohled na noční oblohu u červené laguny ve výšce 4 278 metrů. Drkotala jsem zuby a cedila mezi ně: bo bo bo bože, to je nádhera, to je ne ne neuvěřitelné... to to to to lik hvězd.

Nejhorší byl záchod u druhého ubytování: dva záchody bez vody pro 20 lidí.

Nejodvážnější byli Francouzi, kteří v 7 hodin ráno při minus deseti stupních vlezli do termálního koupališťátka a převlékali se před zraky všech zbabělých zachumlaných turistů.

Největším přítelem mi byl můj spacák. Už tolikrát mi zachránil život!

Nejhladovější byl ve výpravě americký tatínek.


A SKORO...

Skoro jsem překonala svůj rekord v nemytí se. Počet dnů radši uvádět nebudu :) Doufám, že stále zůstávám ve vaší přízni.



Další fotky na novosonia.rajce.net.

Žádné komentáře:

Okomentovat