Tak jsem tady.
Když jsem v Madridu vzlétla v tom obrovském letadle a pochopila, že je přede mnou 11 hodin ve vzduchu, srdce se mi sevřelo a říkala jsem si: Proboha, co jsem to zase vymyslela! Při přistání nám asi pro uklidněnou začali pouštět Dianu Krall, zpívající From this Moment on, a já to pochopila jako znamení a v duchu si říkala: Yes, from this moment on I'll be a good girl!
Na letišti nás uvítal personál v rouškách, šťastně jsem se po dlouhém čekání setkala se svým batohem, a když jsem úspěšně prošla poslední procedurou, které jsem se děsila nejvíc, a to je mačkání tlačítka, které rozhodne o vašem osudu (červené světlo: vybalujete batoh, zelené: můžete jít), ovanul mě pocit světáctví – vždyť co na tom je, přeletět Atlantik. (Doufám, že to pode mnou byl Atlantik :) Připadala jsem si často, že hraju nějakou počítačovou hru a ve skutečnosti neletím; stále nám ukazovali na mapě, kudy právě letíme a kolik času zbývá a v jaké jsme výšce.) Pocit světáctví mi vydržel asi 30 minut, zmizel v okamžiku, kdy jsem si zakoupila na letišti předraženou snídani, a to – míchaná vajíčka. Copak je světácky protřelé dát si po příletu do cizí země (kde trošku očekáváte střevní problémy) vajíčka? Ne. Není.
Po několika hodinách na letišti jsem opět vzlétla, směr Cuzco. Nádhera, seděla jsem u okýnka, dívala se na hory a obdivovala pilota, jak krásně mezi nimi přistál.
V hotelu mě čekal čaj z koky a neuvěřitelně milý manželský pár, s kterým jsem během dalších dvou dní probírala vše možné: od sociálního pojištění v Peru, svobodnych matek až po turismus v Peru. Cuzco je totiž aboslutně závislé na turistech a momentálně pociťuje pokles (ekonomická krize, prasečí chřipka a nestabilní domácí situace).
Po dvou dnech v Cuzcu jsem přejela do Ollantaytamba, nejhezčí peruánské vesnice, co znám. Před dvěma lety jsem tu bydlela měsíc a vedla poklidný vesnický život, obklopena neuvěřitelnými horami a každodenním sluncem. Je to velmi turistická vesnice, protože odtud jede vlak na Macchu Picchu, takže každý turista sem zamíří, prohlédne nádherné incké ruiny, zakoupí suvenýry na trhu a jede dal.
Skákala jsem radostí ze shledání se svojí peruánskou rodinou, u které jsem před dvěma lety bydlela. Během těchto 6 dní s nimi jsem toho prožila tolik: od vaření v černé kuchyni, popíjení pivka na zahradě, probírání politické situace až po každodenní sledování volejbalu v televizi (peruánské mladé ženy ho hrají na světové úrovni, tak proto :).
Trošku nedobrovolně jsem zůstala déle, než jsem měla v plánu. Buď byla zablokovaná hlavní silnice k jezeru Titicaca, nebo byla stávka všech řidičů.
Zrychlím.
Puno u jezera Titicaca a návštěva vesničky Chucuita, kde jsem také před dvěma lety měsíc pobyla. Nakoupila jsem ovoce, sbalila dárečky z ČR a jela vyhledat indiánku Hildu a Edgara, s kterými jsem tehdy bydlela. Našla jsem jenom Edgara, sirotu, který se stará o zvířata a o zahradu hotelu, jehož majitel bydlí v Itálii. Hilda teď bydlí v osadě, kde se narodila. Jednou jsem tam byla – není tam elektřina, voda, nechodí tam pošta, nic.
Když jsem se Edgara zeptala, z čeho Hilda teďka žije, řekl: "Má zvířata."
A když jsem se ho zeptala, jestli mu tam samotnému není smutno, řekl: "Ne, mám zvířata." (Tedy dva pejsky a lamy.)
Při odjezdu z Chucuita jsem byla svědkem nefalšované, pravé, autentické peruánské reality.
Měla jsem trochu naspěch a zrovna nejelo žádné collectivo, která normálně do Puna jezdí každou chvilku. Šla jsem tedy na hlavní silnici, která vede jedním směrem do Bolívie a jedním do Puna. Projížděl stařičký bus, tak jsme na něj mávla, a on zastavil. Doprava je tu skvělá, každé zaplněné místo se počítá, takže stačí kdekoli mávnout, a pokud je v dopravním prostředku 10 cm místa, zastaví. Usedla jsem na zadní sedadlo a v tu chvíli mi to došlo: Těsně před Punem staví každé vozidlo policejní kontrola. Kvůli pašování z Bolívie. Nejenže se pašuje kokain, cigarety a alkohol, ale v podstate všechno. Protoze VŠE je v Bolívii levnější. A mně došlo... tenhle bus budou důkladně prohledávat, sedí tu samí Peruanci, kteří určitě něco pašují pro zlepšení svého života. A já mám zrovna naspěch. Páni v uniformách nastoupili a začali šmejdit. "Seňora, s dovolením, odkryjte tu deku." "Seňor, ukažte." "Čí je tento vak?" Nikdo se k tomu nehlásí. Pak nastal nějaký problém se zavazadlem na střeše... něco se řeší, postarší indiánka spěšně nastupuje a jedeme. A představení začíná. Zírám na ten ruch! Všichni se dali do pohybu. Indiánky vytahují zpod sukní smažicí pánvičky, z vaku hrnce, chlapi svlékají bundy a začíná návrat zboží ke svým majitelům. "Seňora, vaše pánvička!" "Podejte mi ty deky!" "Hrnce, hrnce, čí jsou to hrnce?"
Nevím, jak zní přesně zákon, jestli jedna pánvička na hlavu je povolená či co, ale tahle vzájemná výpomoc a solidarita mě pobavila. Ty si oblečeš moji pašovanou bundu a já ti schovám pod sukni hrnec. Nejvíc zboží měla postarší babička, do které bych to vůbec neřekla :)
Pamatuju si, že když jsem jezdívala z Chucuita do Puna před dvěma lety, párkrát mě ženské žádaly, jestli jim nemůžu u sebe schovat boty či bundy, já odmítla, ale děti byly vždy ochotné. Copak já mohla vědet, jestli v tě bundě není něco zašité?
Což mi připomnělo další typický úkaz v busech.
Spousta prodavačů jídla, novin, zmrzliny, kteří před odjezdem procházejí bus a všichni se stejnou intonací vykřikují své zboží. A pak se bus rozjede a začíná performace jiného typu. Chlápek se hlasitě představí, omluví se, že obtěžuje a jede dál jak kulomet. Nejdřív kvízové otázky pro cestující, je potřeba je zaujmout a snad i trochu pobavit. Lidé se chytají. Dostávají bonbonky. A pak už nastává skutečný byznys. Ukáže delfínka a ptá se, co to je. "Ano, delfínek." Projde celým busem a každému dá delfínka. Naivové jsou šťastní – dostali něco zadarmo!!! "A co chybí delfínkovi?" "Ano, řetízek." A opět, každý dostane řetízek. Není to totiž obyčejný delfínek, je z materiálu, který vás zbaví bolestí zad, hlavy a bůhví čeho.
A teď tvrdá realita. "Toto vše stojí jen tolik a tolik. A když si koupíte dva, i pro svoje dítě, dostanete slevu!" Nikdy nechápu, že si tolik lidí tyhle věci koupí. Prochází autobus a kasíruje. Já delfínka s lehkým srdcem vracim. Nemám žádné místo v batohu :) Oblíbenými produkty jsou různé medikamenty z žen-šenu, nutriční koncentráty apod.
Já tyto řecnické projevy vítam jako náslechová cvičení. Mám se ještě co učit.
Když jsem v Madridu vzlétla v tom obrovském letadle a pochopila, že je přede mnou 11 hodin ve vzduchu, srdce se mi sevřelo a říkala jsem si: Proboha, co jsem to zase vymyslela! Při přistání nám asi pro uklidněnou začali pouštět Dianu Krall, zpívající From this Moment on, a já to pochopila jako znamení a v duchu si říkala: Yes, from this moment on I'll be a good girl!
Na letišti nás uvítal personál v rouškách, šťastně jsem se po dlouhém čekání setkala se svým batohem, a když jsem úspěšně prošla poslední procedurou, které jsem se děsila nejvíc, a to je mačkání tlačítka, které rozhodne o vašem osudu (červené světlo: vybalujete batoh, zelené: můžete jít), ovanul mě pocit světáctví – vždyť co na tom je, přeletět Atlantik. (Doufám, že to pode mnou byl Atlantik :) Připadala jsem si často, že hraju nějakou počítačovou hru a ve skutečnosti neletím; stále nám ukazovali na mapě, kudy právě letíme a kolik času zbývá a v jaké jsme výšce.) Pocit světáctví mi vydržel asi 30 minut, zmizel v okamžiku, kdy jsem si zakoupila na letišti předraženou snídani, a to – míchaná vajíčka. Copak je světácky protřelé dát si po příletu do cizí země (kde trošku očekáváte střevní problémy) vajíčka? Ne. Není.
Po několika hodinách na letišti jsem opět vzlétla, směr Cuzco. Nádhera, seděla jsem u okýnka, dívala se na hory a obdivovala pilota, jak krásně mezi nimi přistál.
V hotelu mě čekal čaj z koky a neuvěřitelně milý manželský pár, s kterým jsem během dalších dvou dní probírala vše možné: od sociálního pojištění v Peru, svobodnych matek až po turismus v Peru. Cuzco je totiž aboslutně závislé na turistech a momentálně pociťuje pokles (ekonomická krize, prasečí chřipka a nestabilní domácí situace).
Po dvou dnech v Cuzcu jsem přejela do Ollantaytamba, nejhezčí peruánské vesnice, co znám. Před dvěma lety jsem tu bydlela měsíc a vedla poklidný vesnický život, obklopena neuvěřitelnými horami a každodenním sluncem. Je to velmi turistická vesnice, protože odtud jede vlak na Macchu Picchu, takže každý turista sem zamíří, prohlédne nádherné incké ruiny, zakoupí suvenýry na trhu a jede dal.
Skákala jsem radostí ze shledání se svojí peruánskou rodinou, u které jsem před dvěma lety bydlela. Během těchto 6 dní s nimi jsem toho prožila tolik: od vaření v černé kuchyni, popíjení pivka na zahradě, probírání politické situace až po každodenní sledování volejbalu v televizi (peruánské mladé ženy ho hrají na světové úrovni, tak proto :).
Trošku nedobrovolně jsem zůstala déle, než jsem měla v plánu. Buď byla zablokovaná hlavní silnice k jezeru Titicaca, nebo byla stávka všech řidičů.
Zrychlím.
Puno u jezera Titicaca a návštěva vesničky Chucuita, kde jsem také před dvěma lety měsíc pobyla. Nakoupila jsem ovoce, sbalila dárečky z ČR a jela vyhledat indiánku Hildu a Edgara, s kterými jsem tehdy bydlela. Našla jsem jenom Edgara, sirotu, který se stará o zvířata a o zahradu hotelu, jehož majitel bydlí v Itálii. Hilda teď bydlí v osadě, kde se narodila. Jednou jsem tam byla – není tam elektřina, voda, nechodí tam pošta, nic.
Když jsem se Edgara zeptala, z čeho Hilda teďka žije, řekl: "Má zvířata."
A když jsem se ho zeptala, jestli mu tam samotnému není smutno, řekl: "Ne, mám zvířata." (Tedy dva pejsky a lamy.)
Při odjezdu z Chucuita jsem byla svědkem nefalšované, pravé, autentické peruánské reality.
Měla jsem trochu naspěch a zrovna nejelo žádné collectivo, která normálně do Puna jezdí každou chvilku. Šla jsem tedy na hlavní silnici, která vede jedním směrem do Bolívie a jedním do Puna. Projížděl stařičký bus, tak jsme na něj mávla, a on zastavil. Doprava je tu skvělá, každé zaplněné místo se počítá, takže stačí kdekoli mávnout, a pokud je v dopravním prostředku 10 cm místa, zastaví. Usedla jsem na zadní sedadlo a v tu chvíli mi to došlo: Těsně před Punem staví každé vozidlo policejní kontrola. Kvůli pašování z Bolívie. Nejenže se pašuje kokain, cigarety a alkohol, ale v podstate všechno. Protoze VŠE je v Bolívii levnější. A mně došlo... tenhle bus budou důkladně prohledávat, sedí tu samí Peruanci, kteří určitě něco pašují pro zlepšení svého života. A já mám zrovna naspěch. Páni v uniformách nastoupili a začali šmejdit. "Seňora, s dovolením, odkryjte tu deku." "Seňor, ukažte." "Čí je tento vak?" Nikdo se k tomu nehlásí. Pak nastal nějaký problém se zavazadlem na střeše... něco se řeší, postarší indiánka spěšně nastupuje a jedeme. A představení začíná. Zírám na ten ruch! Všichni se dali do pohybu. Indiánky vytahují zpod sukní smažicí pánvičky, z vaku hrnce, chlapi svlékají bundy a začíná návrat zboží ke svým majitelům. "Seňora, vaše pánvička!" "Podejte mi ty deky!" "Hrnce, hrnce, čí jsou to hrnce?"
Nevím, jak zní přesně zákon, jestli jedna pánvička na hlavu je povolená či co, ale tahle vzájemná výpomoc a solidarita mě pobavila. Ty si oblečeš moji pašovanou bundu a já ti schovám pod sukni hrnec. Nejvíc zboží měla postarší babička, do které bych to vůbec neřekla :)
Pamatuju si, že když jsem jezdívala z Chucuita do Puna před dvěma lety, párkrát mě ženské žádaly, jestli jim nemůžu u sebe schovat boty či bundy, já odmítla, ale děti byly vždy ochotné. Copak já mohla vědet, jestli v tě bundě není něco zašité?
Což mi připomnělo další typický úkaz v busech.
Spousta prodavačů jídla, novin, zmrzliny, kteří před odjezdem procházejí bus a všichni se stejnou intonací vykřikují své zboží. A pak se bus rozjede a začíná performace jiného typu. Chlápek se hlasitě představí, omluví se, že obtěžuje a jede dál jak kulomet. Nejdřív kvízové otázky pro cestující, je potřeba je zaujmout a snad i trochu pobavit. Lidé se chytají. Dostávají bonbonky. A pak už nastává skutečný byznys. Ukáže delfínka a ptá se, co to je. "Ano, delfínek." Projde celým busem a každému dá delfínka. Naivové jsou šťastní – dostali něco zadarmo!!! "A co chybí delfínkovi?" "Ano, řetízek." A opět, každý dostane řetízek. Není to totiž obyčejný delfínek, je z materiálu, který vás zbaví bolestí zad, hlavy a bůhví čeho.
A teď tvrdá realita. "Toto vše stojí jen tolik a tolik. A když si koupíte dva, i pro svoje dítě, dostanete slevu!" Nikdy nechápu, že si tolik lidí tyhle věci koupí. Prochází autobus a kasíruje. Já delfínka s lehkým srdcem vracim. Nemám žádné místo v batohu :) Oblíbenými produkty jsou různé medikamenty z žen-šenu, nutriční koncentráty apod.
Já tyto řecnické projevy vítam jako náslechová cvičení. Mám se ještě co učit.
Žádné komentáře:
Okomentovat