Baťa v La Paz; v každém městě
Překročila jsem hranice u jezera Titicaca, strávila dva dny v Copacabaně (nejlepší smažený pstruh široko daleko), dva dny v La Paz (fascinující město – a k nežití), noc v Oruru (kde všechno bylo špatně: žaludeční problémy, pokoj bez okna, a tudíž bez vzduchu, nepříjemní taxikáři, nadsazující ceny), a hodinu na autobusovém nádraží v Potosí. Zdejší záchodky zatím vítězí v soutěži o nejhorší záchod v Bolívii: Já – velký batoh na zádech, malý vepředu; celá zem pokrytá rozlitou vodou – od zalévání záchodu nádobama od benzinu? barvy? – protože záchody nesplachují. Dveře nejdou zavřít a přímo před vámi je nezavírající se koš s použitým toaletním papírem. A teď se vyčurejte, když nemáte ani kam odložit bágly! Ha! Má pouť směřovala k městu Sucre, druhému hlavnímu městu Bolívie.
Nejlepší pstruh široko i daleko
SUCRE
Už jsem byla unavená z hledání ubytování, dohadovaní se s taxikářema, procházení ulicí a zimy, která na altiplanu s večerem přichází. Pořád jsem se pohybovala ve výšce 3 800 metrů – náhorní plošina je drsná, hrubá, jednotvárná a velmi chudá.
Když jsem sestoupila do nynějších 2 800 metrů, do údolí, a uviděla centrum Sucre, připadala jsem si jako v jiném světě. Krásné koloniální město plné bílých budov (la ciudad blanca; je zapsané na seznam UNESCO), kavárny, restaurace, hezky oblečení lidé... je lehké zapomenout to, co jsme viděla cestou sem.
Po počátečním rozkoukávání se cítím usazená na místě, na kterém chci být, i když stále nemám vyřešené bydlení. Dosavadní by mě tolik netrápilo, kdybych měla přístup ke kuchyni. Bydlím v hostalu přímo v centru, to má výhodu, že kamkoli potřebuju, dojdu pěšky do 15 minut. Vše je super, až na to, že nemůžu vařit, a jíst každý den na ulici není zas až takové terno. Z finančních důvodů nemůžu chodit každý den do „turistických“ restaurací, a tak jím často na trhu, který je hned naproti hostalu. Jídlo je tu velmi levné, nezdravé, připravené v podmínkách, o kterých radši nechci moc vědět, a často nic moc. Ale miluju zdejší polévky, které se omezují na pouhé tři typy – vývar jakéhokoli druhu, polévka z buráků a pak zeleninová se sušenými bramborami chuno [čuňo].
O jídle snad brzo v kulinářském okénku!
Jídelna na tržnici v Sucre
MŮJ DEN
Ráno vstanu v 7.30, nákup chleba na trhu, kurz španělštiny 8.15–12.15, oběd, příprava na mé hodiny angličtiny, 15–18 učení angličtiny, hraní se, zevlování s holkama v domově – sirotčinci Svaté Klotyldy, večeře, 19–20 kurz pro teenagery v jazykové škole, která poskytuje hodiny angličtiny místním za dostupné ceny. Pokud se nenaskytne nějaká příležitost „socializovat se“, tak po večerech dělám úkoly do školy a učím se na další den. Usínám při knize... Jsem stále v poklusu, ale jsem spokojená, protože nicnedělání mě zabíjí a každodenní rutina mi dává pocit domáckosti.
MOJI STUDENTI
V sirotčinci mám dvě skupiny studentek, mladší jsou holky od 6 do 11 let a starší od 12 do 17. V podstatě nic neumějí, i když ty starší mají angličtinu ve škole. Ty mladší mi dávají pěkně zabrat, vyžadují hodně pozornosti, dost se hašteří kvůli tomu, kdo kde sedí, kdo komu půjčil tužku, a z některých abych páčila každé slovo. Anglické, ve španělštině jedou jako kulomety :) Často jsou na zabití, ale často jsou taky k sežrání.
Ty starší jsou zlatíčka největší. Kamarádky, které se mě ptají (s rozpaky a smíchem), jak se řekne anglicky penis (probíraly jsme části těla) a proč cizinci nepijí vodu z kohoutku, když ony ji pijí.
Každý den svačíme na dvoře chleba nebo banán nebo obojí a ty mladší po mně pořád chtějí, abych jim zpívala v angličtině.
Moje další pracoviště je jazyková škola, kde učím skupinu puberťáků, kteří už něco umějí a jsou velmi chytří. V pátek mi holky řekly (po hodině, kdy jsem zabodovala se svojí hrou, která je naprosto strhla, zatímco já měla nervy, že si v zápalu hry něco udělají), že jsem nejlepší učitelka, co tu měli, a že: „We love you.“ Ehm. Neptala jsem se, kolik učitelů měli přede mnou. Doufám, že víc než jednoho! Ehm. Pacholci, vědí, jak mě namotivovat :)
MOJE STUDIUM
Studium španělštiny (organizované) jsem neměla v plánu. Ale jen tak jsem obešla zdejší školy a řekla si, že by nebylo špatné si utřídit gramatiku a mít vedle sebe někoho, kdo mě bude trpělivě opravovat. A jsem ze svého kurzu nadšená. Máme super lektorku, ale asi největší podíl na mém nadšení má moje spolužačka Gigi (jsme ve skupině dvě! juchuuu), která je učitelkou španělštiny v USA, a je to neuvěřitelné, ale sešly jsme se dvě studentky na naprosto stejné úrovni, se stejnými gramatickými problémy a dotazy (Gigi teda o něco lépe mluví, protože před 30 lety žila rok v Peru!). A jsme obě dvě nadšenými a pracovitými studentkami, takže Gigi bez obav vyžaduje víc domácích úkolů, protože ví, že já jsem stejně postižená. (Zdravím své pražské spolužáky ze španělštiny! :)
A šprtka se tu řekne jinak než una pelota :)
Moje škola
Žádné komentáře:
Okomentovat