Novinky denního života

BYDLENÍ:

Přestěhovala jsem se. A doufám, že toto je v Sucre má konečná. Z drahého studentského bytečku do levného bolivijskeho bytečku. A jsem moc spokojená! Mám nádherný pokoj: užívám si slunce, které mi každý den vstupuje do pokoje, piju čaj z čínského porcelánu, který tu má majitelka uskladněný, a hltám prostor, který mám jen pro sebe.

S Francouzkou Anne sdílím kuchyni a koupelničku, menší nevýhodou je, že máme k dispozici jen jeden elektrický vařič, jeden hrnec a jednu malou pánvičku. Zatím to však logisticky zvládáme.

O horké sprše si nechávám zdát a plánuju navštívit své bývalé spolubydlící v luxusním bytečku. Doprovodí mě můj ručník.

PRÁCE:

Má práce v domově pro děvčata se trošku změnila. Dokud měly prázdniny, tak jsem je mohla učit, ale jakmile začala škola, tak vyšlo najevo, že vlastně nemají na učení něčeho dalšího moc čas. Ty starší skoro vůbec nevidím a ty mladší musí aspoň hodinu a půl odpoledne dělat úkoly do školy. Takže náplň mojí práce je jim teď pomáhat s úkoly a zabavit se nějak s těmi nejmenšími.

Slavím velké úspěchy jako zpěvačka a pomalu už můžu prohlašovat: Má mezinárodní kariéra začala v Bolívii. Každý den holky žadoní o písně v různých jazycích. Momentálně nejoblíbenejší je napodobování čínské písně. Holky jsou zblázněné do všeho čínského. Kdoví jaké schopnosti ještě u sebe objevím. (Ehm, už jsem začala tančit – a to jsem neměla dělat. Dnes to stále vyžadovaly :)

Taky dělám osvětu. Zpívám jim jazzové standardy a scatuju, což je nesmírně baví. Jsou paf z toho, že zpívam, ale nezpívám slova. Opakovaly se žádosti: tak nám to napiš, co zpíváš, co to znamená...

A dneska jsem měla velkou radost. Koupila jsem jim plastelínu a vyráběly jsme vše možné, byly nadšené. Samozřejmě se to neobešlo bez hádek: tamhleta má víc růžové a, profesora, řekni jí, že mi má dát víc modré... Dokážou být k sobě pěkně nepříjemné, ale to je asi normální v každém kolektivu, žijí spolu denně a je jasné, že se vytvářejí spojenectví...

Zítra jdu na rychlokurz pletení náramků z vlny, tak doufám, že se to bude holkám líbit.

Můj kurz angličtiny v jazykovce mi dělá velkou radost. Puberťáci jsou má zlatíčka, i když na ně křičím a máchám hůlkou pro mažoretky (jedna studentka ji má vždy při sobě). Někdy mě teda dokážou vytočit tím, jak se neposlouchají, pořád něco štěbetají, a když mají odpovědět – huhňají; ale v jádru jsou to dobré děti :)

Momentálně připravuju workshop pro učitele jazykovky. Mám pocit, že se tu učí stále dost konzervativně, tradičně – a žáci spíš anglicky nemluví, než mluví.

Ředitelka jazykovky můj návrh s nadšením přijala, tak uvidíme. V sobotu.

MÉ STUDIUM:

Stále pokračuje. Už ne ve škole, ale soukromě s mojí učitelkou Marií.

Vyhrávám nad subjuntivem!

Umím říct ve španělštině (v bolivijske verzi!): jsem nastřelená / jemně picnutá / požila jsem trochu alkoholu a jsem rozveselená.

KULINÁŘSKÉ ZÁŽITKY:

- stále se nemohu nabažit džusu z různých druhů ovoce (zatím vede jahodový a mix papajy s banánem)

- salteñas (kapsičky plněné vším možným: sýrem, bramborem, masem v pikantní omáčce)

- sýry

- listový špenát (prodává se v pytlích na trhu a je tak levnýýý)

- liza (brambůrka)

- avooookkááádooooo

K dalším fotkám pokračujte tudy.

Zážitky s Jamiem

Začalo to před týdnem. Čistila jsem si na záchodě hostalu zuby, když tam vrazil sportovně vyhlížející chlapík. A to určilo můj osud na další tři dny.

Chlapík se jmenuje Jamie, je z USA, cestuje po Jižní Americe na dvoukole a zve lidi, které potkává cestou, aby na chvíli šlapali s ním, spolusdíleli zážitky, prožitky, kousek života.

Gringo tandem

No a do toho natáčí dokument o Jižní Americe, o své cestě – a doufá, že to v budoucnu koupí nějaká televize. Cestuje už šestým rokem a tentokrát ho doprovází technika firmy Panasonic, která ho sponzoruje. Pokud chcete vědet víc, mrkněte na jeho stránky nebo na jeho blog (použil tam hodně mých fotek, což pokládám za kompliment :)

Samozřejmě poutá se svým kolem a dalším nářadíčkem pozornost a i díky své otevřenosti potkává spoustu lidí. Takhle stačil potkat během jednoho dne hned několik Bolivijců a rovněž mě, svoji budoucí asistentku natáčení.

Dva sourozenci foukají na Panovu flétnu, které se tu říká zampoña

V sobotu večer jsme vyrazili do jednoho baru natočit koncert místní kapely, hrající rock, výsledkem mělo být DVD, věnované kapele – a taky bylo. Mým výsledkem bylo břicho plné typických bolivijských pokrmů a bolivijského piva, na které nás pozval majitel podniku. Po koncertě jsme se přesunuli do dalšího podniku, který mě naprosto ohromil, protože takhle nějak jsem si představovala bolivijský underground. Narvaný bar (žádný gringo!), aplaudující kapele, která zněla trochu jako Rage Against the Machine, tekoucí tequila a světelné efekty hodné koncertu kapely lokálního významu.

Po kratším občerstvení jsme pokračovali dál na diskotéku, kde jsem si připadala jako ve filmu Hříšný tanec, jiskry kolem létaly, boky se vlnily a latino musica na plné pecky.

Druhý den jsme vyjeli z centra natočit krátké interview s klučinou, který prodává po celý den se svým tátou sůl a po večerech chodí na zkoušky do neziskovky, která nabízí mladým příležitost naučit se na hudební nástroj a stát se součástí hudebního tělesa, hrajícího bolivijský folklór. Tam jsem potkala členy skupiny Los Masis, jedné z nejlepších skupin hrajících bolivijský folklór, a objevila poklad největší: piano, které hraje víc než obstojně. S Robym, zpěvákem skupiny jsme si slíbili udělat si náš soukromý workshop, kdy mě zasvětí do tajů bolivijské muziky a já jeho do toho mála, co vím o jazzu, který ho kromě jiných typů hudby táhne.

No a jedním z nejkrásnějších zážitků s Jamiem (kromě popíjení mojita, jahodového džusu a šlapání na dvoukole) byla návštěva jedné z nejlepších restaurací v Sucre, kam prý chodí vysoce postavení politici a velevážené delegace, aby ochutnali bolivijskou kuchyni pozvednutou na umění. Já předstírala být asistentkou a fotila Jamieho při přípravě techniky na natáčení, kladla dotazy šéfkuchařce, zvědavě nakukovala do hrnců, ochutnávala a brala jméno boží nadarmo. Bože, to byla báseň!

Priprava na nataceni

Poté co jsme ukončili natáčení v kuchyni a já myslela, že vše krásné končí, rozhodl se kuchař udělat další tři jídla, která prostě musíme ochutnat, což byl opět neuvěřitelný zážitek (hovězí jazyk, oháňka a kuře v omáčce z aji – místních papriček jedinečné chuti, v omáčce z ořechů a žlutého aji s přílohami z kukuřice, brambor, camote... Poté domácí zmrzlina z ovoce tumbo a chirimoya, poté kávička a družný hovor s neuvěřitelně milou majitelkou restaurace. Hostili nás jak krále a to vše zadarmo; odměnou snad bude šírení slávy bolivijské kuchyně a reklama pro restauraci v připravovaném dokumentu.

DÍKY, Jamie, a hodně štěstí na tvé cestě!

Další fotky tradičně na rajčeti.

Jsem v Bolívii

Se 14denním zpožděním hlásím, že jsem v Bolívii

 
Baťa v La Paz; v každém městě

Překročila jsem hranice u jezera Titicaca, strávila dva dny v Copacabaně (nejlepší smažený pstruh široko daleko), dva dny v La Paz (fascinující město – a k nežití), noc v Oruru (kde všechno bylo špatně: žaludeční problémy, pokoj bez okna, a tudíž bez vzduchu, nepříjemní taxikáři, nadsazující ceny), a hodinu na autobusovém nádraží v Potosí. Zdejší záchodky zatím vítězí v soutěži o nejhorší záchod v Bolívii: Já – velký batoh na zádech, malý vepředu; celá zem pokrytá rozlitou vodou – od zalévání záchodu nádobama od benzinu? barvy? – protože záchody nesplachují. Dveře nejdou zavřít a přímo před vámi je nezavírající se koš s použitým toaletním papírem. A teď se vyčurejte, když nemáte ani kam odložit bágly! Ha! Má pouť směřovala k městu Sucre, druhému hlavnímu městu Bolívie.

 
Nejlepší pstruh široko i daleko

SUCRE

Už jsem byla unavená z hledání ubytování, dohadovaní se s taxikářema, procházení ulicí a zimy, která na altiplanu s večerem přichází. Pořád jsem se pohybovala ve výšce 3 800 metrů – náhorní plošina je drsná, hrubá, jednotvárná a velmi chudá.

Když jsem sestoupila do nynějších 2 800 metrů, do údolí, a uviděla centrum Sucre, připadala jsem si jako v jiném světě. Krásné koloniální město plné bílých budov (la ciudad blanca; je zapsané na seznam UNESCO), kavárny, restaurace, hezky oblečení lidé... je lehké zapomenout to, co jsme viděla cestou sem.

Po počátečním rozkoukávání se cítím usazená na místě, na kterém chci být, i když stále nemám vyřešené bydlení. Dosavadní by mě tolik netrápilo, kdybych měla přístup ke kuchyni. Bydlím v hostalu přímo v centru, to má výhodu, že kamkoli potřebuju, dojdu pěšky do 15 minut. Vše je super, až na to, že nemůžu vařit, a jíst každý den na ulici není zas až takové terno. Z finančních důvodů nemůžu chodit každý den do „turistických“ restaurací, a tak jím často na trhu, který je hned naproti hostalu. Jídlo je tu velmi levné, nezdravé, připravené v podmínkách, o kterých radši nechci moc vědět, a často nic moc. Ale miluju zdejší polévky, které se omezují na pouhé tři typy – vývar jakéhokoli druhu, polévka z buráků a pak zeleninová se sušenými bramborami chuno [čuňo].

O jídle snad brzo v kulinářském okénku!

Jídelna na tržnici v Sucre

MŮJ DEN

Ráno vstanu v 7.30, nákup chleba na trhu, kurz španělštiny 8.15–12.15, oběd, příprava na mé hodiny angličtiny, 15–18 učení angličtiny, hraní se, zevlování s holkama v domově – sirotčinci Svaté Klotyldy, večeře, 19–20 kurz pro teenagery v jazykové škole, která poskytuje hodiny angličtiny místním za dostupné ceny. Pokud se nenaskytne nějaká příležitost „socializovat se“, tak po večerech dělám úkoly do školy a učím se na další den. Usínám při knize... Jsem stále v poklusu, ale jsem spokojená, protože nicnedělání mě zabíjí a každodenní rutina mi dává pocit domáckosti.

MOJI STUDENTI

V sirotčinci mám dvě skupiny studentek, mladší jsou holky od 6 do 11 let a starší od 12 do 17. V podstatě nic neumějí, i když ty starší mají angličtinu ve škole. Ty mladší mi dávají pěkně zabrat, vyžadují hodně pozornosti, dost se hašteří kvůli tomu, kdo kde sedí, kdo komu půjčil tužku, a z některých abych páčila každé slovo. Anglické, ve španělštině jedou jako kulomety :) Často jsou na zabití, ale často jsou taky k sežrání.

Ty starší jsou zlatíčka největší. Kamarádky, které se mě ptají (s rozpaky a smíchem), jak se řekne anglicky penis (probíraly jsme části těla) a proč cizinci nepijí vodu z kohoutku, když ony ji pijí.

Každý den svačíme na dvoře chleba nebo banán nebo obojí a ty mladší po mně pořád chtějí, abych jim zpívala v angličtině.

Moje další pracoviště je jazyková škola, kde učím skupinu puberťáků, kteří už něco umějí a jsou velmi chytří. V pátek mi holky řekly (po hodině, kdy jsem zabodovala se svojí hrou, která je naprosto strhla, zatímco já měla nervy, že si v zápalu hry něco udělají), že jsem nejlepší učitelka, co tu měli, a že: „We love you.“ Ehm. Neptala jsem se, kolik učitelů měli přede mnou. Doufám, že víc než jednoho! Ehm. Pacholci, vědí, jak mě namotivovat :)

MOJE STUDIUM

Studium španělštiny (organizované) jsem neměla v plánu. Ale jen tak jsem obešla zdejší školy a řekla si, že by nebylo špatné si utřídit gramatiku a mít vedle sebe někoho, kdo mě bude trpělivě opravovat. A jsem ze svého kurzu nadšená. Máme super lektorku, ale asi největší podíl na mém nadšení má moje spolužačka Gigi (jsme ve skupině dvě! juchuuu), která je učitelkou španělštiny v USA, a je to neuvěřitelné, ale sešly jsme se dvě studentky na naprosto stejné úrovni, se stejnými gramatickými problémy a dotazy (Gigi teda o něco lépe mluví, protože před 30 lety žila rok v Peru!). A jsme obě dvě nadšenými a pracovitými studentkami, takže Gigi bez obav vyžaduje víc domácích úkolů, protože ví, že já jsem stejně postižená. (Zdravím své pražské spolužáky ze španělštiny! :)

A šprtka se tu řekne jinak než una pelota :)

 
Moje škola

Další fotky zde.