Výlet do tropů

Návštěvu východu země, kterému se tu říká el Oriente, jsem původně neplánovala. Nemám ráda velké horko, bojím se malárie a mám aspoň pět dalších iracionálních důvodů proč sem nejet. Jenže – touha se pomaličku rodila, až se zrodila. Touha vidět tuto naprosto odlišnou tvář Bolívie. První a možná poslední šance. Zvědavost mi nedala.

Koupila jsem tedy letenku ze Sucre do Santa Cruz, o bolivijských autobusech a cestách víme své; i když až na tomto výletě jsem, co se týče stavu silnic, zcela prozřela )


Přílet do SANTA CRUZ

Odlétala jsem z malinkého letiště v Sucre, dojela jsem na ně místním malým busem, micrem, a byla to nejlevnější jízda na letiště v mém životě. Stála mě čtyři koruny. Nejdražší jízdu na letiště si taky pamatuju, bylo to ve Vídni v pět hodin ráno, to bolelo.

Můj let byl tak trochu "okružní jízda vzduchem", letěli jsme nejdřív na jih do města Tarija, tam někdo vystoupil, někdo přistoupil, a pak na východ do Santa Cruz.

Na letišti v Santa Cruz jsem se při čekání na bágly vyptala místních, kolik stojí taxi do centra. Říkali něco o sedmi maximálně desíti bolivianech [boliviano je teď tak dvě koruny padesát]. Pak jsem šla k přepážce Informace a ptala se též pána, který tam je očividně od toho, aby dohazoval turisty svým kumpánům taxikářům turisty; mně nabízel taxikáře za patnáct bolivianos. Odmítla jsem.


V Sucre stojí taxík čtyři Bs. Byla jsem si vědoma, že Santa Cruz jako nejbohatší bolivijské město bude o něco dražší, ale taky jsem si našla na mapě, že letišťátko, na kterém jsme přistáli, není hlavní letiště města a že je celkem blízko centra. Obtěžkána báglem vzadu, zepředu, kabátem v ruce a propoceným podpažím jsem ve 30 stupních začala svoji obchůzku po taxikářích:

– Třicet bolivianos.
– To snad žertujete, señor.
– Dvacet pět bolivianos.

Bez komentáře.


Další nabídka – 25. Odpověď: Bože, to je drahé... Pokorně se vracím k první nabídce za 15, ale pán si to už rozmyslel a zvýšil na 20.
Další nabídka – 25. Odpověď: No to ne, to je drahé. Reakce taxikáře: Tak si běž, něco v tom smyslu, a ukázal na silnici.
Hrdě jsem kráčela, netušíc kam, ale chtěla jsem jim ukázat, že blba ze mě dělat nebudou!


Cestou jsem oslovila paní, která jediná taky kráčela, a zeptala se jí, jestli jsem mimo, když nechci zaplatit dvacet pět bolivianos za taxík. Ubezpečila mě, že to je cena sprosťácká, a ukázala směrem k zastávce micra. A že za 1 a ½ bolivianu mě číslo 8 doveze do centra. Stála jsem u čtyřproudé silnice a taxík za taxíkem na mě blikaly a svítily, jako že mě vezmou. A já vrtěla hlavou, ne, ne, já pojedu micrem jako místní. A číslo 8 už jede, mávám –ale micro nezastavuje, skoro křičím... a vidím, že vevnitř není ani milimetr místa. Mám smůlu.

Zvedám teda ruku na taxík, že to zkusím. Pán si říká deset bolivianos (!) a po cestě mi ještě vysvětluje, že to normálně stojí sedm, ale že mám bágly, tak je to víc. Neremcám a snažím se chytat, co ještě povídá, protože povídá hodně a já nerozumím, protože pán má zdejší přízvuk. Už v Sucre mi lidé předváděli způsob, jakým se tu mluví. Nevyslovují s a taky mluví, jako by měli plnou pusu, anebo pusu neotevírají vůbec. Mé španělsky mluvící sebevědomí tu pěkně pokleslo.





První dojmy v Santa Cruz: Vedro. Palmy. Spousta aut. Spousta motorek. Nízké domy. Všechny ulice stejné. Značkové obchody.
V podstatě tu nic zajímavého není. Velké město, obchodní tepna.




Kupuju si žabky.Vytahuju svoje spací plátěné kalhoty a jediné tílko, co mám. Dnes už můžu hrdě říct: Přežila jsem týden v tropech v jedněch kalhotách, jednom tílku a jedněch flipflopech. Plánuju cestu po jezuitských kostelech a pan recepční v hostalu mě varuje, že doprava tam není jednoduchá, že třeba budu čekat, než se naplní auto, a taky že kromě těch nádherných kostelů v těch vesnicích nic zajímavého není.
Nechápe, že pro mě je zajímavé VŠECHNO.

Větší bágl a spacák nechávám v hostalu a doufám, že pan majitel je poctivý muž a nenechá si nic „ukrást“ před nosem.

SAN JAVIER

Vydávám se opět micrem na autobusové nádraží, osvědčuje se mi poprosit některého ze spolucestujících, aby mě upozornil, kde vystoupit; nemusím se nervovat, že nepoznám správné místo. Ani nevím jak, po prvním dotazu, odkud jedou busy do San Javieru, se mě ujímají různí lidé a nakonec za deset minut odjíždím v autě směr první vesnice. (Na nádražích fungují nejen busy, ale i větší auta, jízda je o něco dražší, ale i rychlejší.)

Tři hodiny ve vedru, první kostel, první úžas. NÁDHERA.

Chci popojet dál a začínám chápat, že musím zkoušet mávnout na každé auto, které projíždí. Ptám se, odkud jezdí busy, říkají, že autobus jede až za hodinu a půl. Sunu plastovou židli do stínu a říkám, že počkám. Ani nedosednu, přižene se autobus. Jede do vesničky Concepción. Jaké to štěstí! Neorganizovaná Bolivie má své plusy!




CONCEPCIÓN

Zase žasnu. Kostel je nádherný, úžasný, dechberoucí. Vesnické uličky plné motorek, vířících červenooranžovou hlínu, kterou jezuité používali jako barvu při malování ornamentů na zdech svých kostelů.

Jako správný voyeur nahlížím do otevřených dveří a dvířek, odhalujících dvory s houpajícími se hamakami, poklidný tep vesnického života, křesílka na zápraží.

Ptáci. Všude zeleň. Stromy.

Druhý den se dovídám, že odsud jedou dva busy. Jeden v pět večer, jeden v jednu ráno. Kdo proboha vstane o půlnoci a jde na autobus, co jede v jednu ráno? Já ne. Kupuju si lístek na odpolední bus a nemám moc radost, že do města San Ignacio dojedu za tmy. Není ale jiná možnost. Den trávím lenošením, tak jako všichni obyvatelé, konverzuju s domácími v hotýlku, sháním chlazené pitivo. V tom vedru se opravdu nedá moc dělat.

Autobus přijíždí, řidič vystupuje, a – nejdřív jsem si myslela, že zvrací, ale jen přede dveřmi vyplivuje přežvýkanou koku.

V autobusu si sedám dopředu, to možná nebylo nejmoudřejší, trošku totiž vidím, co se děje v kabině řidiče. Nic pěkného. Druhý řidič se ohlíží směrem k cestujícím. Nespouštím z něj oči. Podává špinavou plastovou lahev s čirou tekutinou řidiči, co právě řídí. HA! Pijí! Nejsem vůbec klidná...

Za chvíli vytáhne sáček s kokou a začne si cpát ústa. Později vidím, že torbičky mají i někteří spolucestující. Při mé poslední jízdě směr Santa Cruz mi řidič na můj dotaz-prosbu: Ale nebudete žvýkat po cestě koku? odpověděl: Bez koky – neexistuju. Dává mi energii, zahání spánek.

Koka: posvátná rostlina, odpradávna užívaná indiány – dodá energii; volně prodejná v Bolívii i v Peru. Sama požívám čaj z koky při pobytu ve výškách nad 3 000 metrů, pomáhá s výškovou nemocí. Mám pocit, že se to ale spoustě lidí vymklo z rukou. Tak jako káva. Nebo čokoláda.

Později mi pan domácí v hostalu v Santa Cruz vysvětluje, že pro zdejší lidi je to přirozené jako dýchat vzduch. A dospěli jsme k tomu, že je vlastně větší riziko nehody, když řidič koku nežvýká. To pak není ve své kůži a taky se mu chce spát.


No takže sedím v buse a říkám si Bože, tak pijí a ještě do toho žvýkají. Po prvním kilometru pěkné asfaltové cesty vjíždíme na prašnou a pěkně hrbolatou polňačku a strávíme na ní ve tmě pět hodin! V tuto chvíli se opravdu cítím hodně daleko od svého života v Evropě a říkám si, že tohle není úplně rozumné.

Dojíždíme v pořádku ve 22.30 do San Ignacia a já hledám očima nějaký taxík. Na dotaz, jestli tu mají taxíky, ukáže mladá paní k motorkám. Odchytávám motorkáře a nechávám se zavézt na náměstí. Šťastná, že jsem živa a zdráva dojela, dávám řidičovi dýško :)

Odmítám hotel za 50 dolarů a vyvíjím psychický nátlak na třináctiletého chlapce v hotelu za 50 Bs. Rozespalý mi opakuje, že má jen pokoj pro tři lidi, a já mu trošku direktivně sděluji, že už stejně nikdo kromě mě nepřijede.

Usínám a poprvé používám repelent. Hajzlíci komáři otravují.

SAN IGNACIO

Podle průvodce žije v městečku San Ignacio 40 000 lidí, nemůžu tomu věřit, vždyť to je vesnice. A právě tady jsem si chtěla vybrat peníze, nechtěla jsem mít u sebe zbytečně moc hotovosti... a teď mám tak na to, dojet v klidu do poslední vesnice – a kapsa bude prázdná.

Pan policista mi sděluje, že tu žádný bankomat nemají. Trošku znervózním a uz si v hlave vytvarim scenare, ze budu zpivat na ulici anebo si pujcim od nejakeho turisty, ktery mi uveri, ze opravdu nemam penize. Stěžuju si na chatu Gabrielovi. Spolusdílet trable vždycky trošku uleví. Jako vždy je velmi pohotový vyhledá na netu info, že tam a tam se dají vybrat peníze. Vděčna svému zachránci docházím do soukromého bankovního ústavu, kde vše vyjednám, a odcházím s penězi. (To mě zachránilo, jak jsem se později přesvědčila.) V posledním městečku San José, údajném centru regionu, také žádný bankomat není. Internet tam nefunguje. A zadni turiste tam nebyli!




SAN MIGUEL

Ze San Ignacia jedu dál do vesničky San Miguel a opět žasnu nad krásným kostelem, který je ale zavřený. Ptám se místních dětí, jestli je večer mše, a děcka mě vedou za farářem, který je potěšen zájmem a kostelem mě provede. Do toho slyším fidlání na housle, děcka mají hodinu.

Cítím opojení z dobráckosti lidí, linoucí se hudby a pomalého života vesnického.

Dozvídám se, že z této vesničky do další, kam jsem chtěla ten den dojet, nic nejede. Jediný bus jel ráno. Je to je 40 km, tudíž i po té příšerné prašné silnici jen hodinka cesty. Jdu na místní benzinku a oslovuju řidiče kamionu, jestli náhodou nejede přes tuhle vesnici. Jede! Ptám se, kolik to bude stát, a on že nic. A koupil vychlazenou coca-colu a dva plastové pohárky. Takoví jsou Bolivijci!

Během cesty mi samozřejmě probleskne hlavou, že v téhle pustině bych se pomoci nedovolala, ale zaháním černé myšlénky a snažím se myslet pozitivně. Lidé jsou dobří. Lidé jsou dobří. Lidé mají dobrá srdce.

A taky že jo. Když vystupuju, nutím řidičovi peníze, ale razantně odmítá. I takoví jsou Bolivijci!

V SAN RAFAEL se ubytovávám v hotelu u vitálního staříka (84 let), který má čtrnáct dětí a má taky jasno v tom, že Evo Morales je diktátor.

Druhý den chytám opět jediný bus, který jede, a jedu do SAN JOSE DE CHIQUITOS, hlavního střediska oblasti. V buse cestují samí Bolivijci, já a jeden muž evropských rysů. Mennonita. Poznáte je podle tradičních lacláčů, košile a klobouku. Ženy mají dlouhé šaty a působí jak z 19. století – odmítají pokrok a žijí tradičním způsobem života. Ti nejkonzervativnější odmítají i elektřinu. Žijí v Bolivii, která má půdy na rozdávání, ve svých uzavřených komunitách, v čase, který se zastavil. Je fascinující, že je jim to umožněno, v tomto rozlehlém kraji si mohou dělat, co chtějí, a žít, jak chtějí.

Mennonité: Opět pan domácí v hostalu jako zdroj informací: jsou plaší, straní se Bolivijců, teď již ne tolik jako dřív, teď i posedí s domácími na zápraží. Jejich děti se naučily španělsky a chodí studovat především zemědělské obory, zemědělstvím se živí. Žení se a vdávají jen mezi sebou, kdo se zaplete s Bolivijcem či Bolivijkou, bude vyhoštěný z obce.

Je mi líto, že když jsme projížděli busem jedním takovým společenstvím, bylo to ve tmě a já viděla jen osvětlené domy a siluety lidí. Fascinuje mě, že tito lidé odmítají asimilaci a žijí celý život jako cizinci. Jsou v zemi, která je jim domovem, a přece není. Jejich děti mají život nalajnovaný. Omezený výběr partnerů. Izolovanost.

CESTA ZPĚT DO SANTA CRUZ

V San José kromě kostela nic moc není, takže mám spoustu času na to řešit svůj odjezd do Santa Cruz. A že ho bylo potřeba!

Ráno se dovím, že jediný bus směr Santa Cruz jede v 8 večer. To odmítám akceptovat a uposlechnu rady hledat větší auto, které když se naplní, tak (byť za trochu vyšší cenu) pojede. Najdu pana, který tuhle službu poskytuje, bohužel, jsem jediná, kdo chce v neděli ráno odjet z této ospalé díry).

U vlakového nádraží, kudy v neděli vlak nejede, narazím na skupinku mladíků, a jak je tu u mužů zvykem, chtějí navázat kontakt.

Čim východněji, čím blíž Brazílii, muži dávají otevřeněji najevo zájem. Pokřikují, pískají, trousí poznámky. V dotazech nebývají originální: jak se jmenuješ, kolik je ti let, máš přítele, manžela...

Po dvou dnech mě jejich pozornosti pěkně otravovaly, ale zase jsem si řekla, že v Česku se za mnou neotočí ani pes, takže si nebudu stezovat.

No a tito chlapci prý čekají na nějaký odvoz směr Santa Cruz. Letím pro batoh a přidávám se. Nejdřiv jsem rozuměla, že oni určitě vědí, že jede autobus. Po 35 minutách z nich vypadne, že maji koupenou jízdenku na bus v 8 večer. Je 10.30 ráno. A tady čekají, co kdyby něco jelo. Zdá se mi to nelogické a páčím z nich další info. Po hodině a půl dospěju k tomu, že chlapci jsou pomatení, a vydávám se před nádraží a je to úžasné, potkávám pána s autem pro sedm lidí, který má cedulku směr Santa Cruz. Vrhám se na něho, kdy že odjíždí. Říká: teď hned. Skvěleeee.

Jen prý musíme ještě počkat na nějaké lidi, hned tu budou.

Dobře. Po hodině a půl čekání, kdy si koupím dvě lízátka, chlazený Sprite, začnu psát deník a pozoruju prasnici, jak si to mašíruje po silnici, začínám být netrpělivá. Za další půl hodinu začínám zvyšovat hlas a kritizovat nedochvilnost pasažérů.

Za dvě a půl hodiny jedem.

Tady má každý čas. Pasažéři vědí, že bez nich pán neodjede, potřebuje naplnit auto, zajdou si tedy jeste na oběd... tady čas plyne pomalu. Ono se v tom horku nedá moc dělat. A tak se čeká. Vyhnívačka.

Nemohla bych tu žít.

Opět jsem uvěrila průvodci Lonely Planet, že z tohoto hlavního centra oblasti vede do Santa Cruz slušná silnice. Ano, prvních a posledních 15 kilometrů.

A mezitím čtyři hodiny po prašné (v budoucnou asfaltované) silnici, plné odboček, kamení, hrbolů, děs. Polykáme tuny prachu, předjíždíme kamiony, které před námi víří prach, že nevidíme metr před sebe.

Děkuji andělům, nedokážu si představit, že bych mohla přežít tuto cestu polorozpadlým busem v noci.

Takto dojíždíme my i naše batohy na střeše pokryti červeným prachem a všichni se usmíváme. Jsme tu. Zpátky v civilizaci.

Výlet na Altiplano

Po více jak měsíci života v Sucre jsem se rozhodla pro týdenní výlet na bolivijské Altiplano, náhorní plošinu. V Peru před dvěma lety jsem na Altiplanu, ve výšce 4 000 metrů u jezera Titicaca, bydlela 5 týdnů a dobře si pamatuju na silné slunce, vlezlou zimu, která přichází po 16. hodině odpolední a na blízkost hvězd, jejichž hustota, značně převyšuje hustotu nočních světel, která můžu vidět v Evropě.

Krajina Altiplana je velmi monotnní, polokopce a rovina zahalené jedinou barvou (mluvíme-li o období sucha, které je právě teď): prašnou žlutohnědou.

Altiplano je obrovská plocha, jedete 7 hodin autobusem a vidíte stále to samé.

Altiplano je drsné, nemazlící se, hrubé.

Altiplano znamená každý den slunce, které vás spaluje a zároveň zahřívá, neboť jste stále ve výšce 3 500 metrů a více.

Altiplano jsou mrazivá rána s modrou oblohou a drkotající večery, s každodenním rituálem konverzací na téma Bože, jaká to je dneska zima, viďte —.

Altiplano znamená každý den touhu po horkém čaji.

Altiplano jou volně se pasoucí alpaky, často jediní živí tvorové, které cestou potkáte.

Altiplano je domovem indiánskému obyvatelsvu, Ajmarům i Kečuům.

POTOSÍ

Vyjela jsem časně zrána ze Sucre do Potosí (3 hodiny busem), abych měla celý den na to prozkoumavat toto město ve výšce 4 070 metru. Město s bohatou a krutou historií. Kdysi jedno z největších a nejbohatších měst na světě, v jehož dolech zahynulo údajně az 8 milionů původních obyvatel společne s dovezenými africkými otroky.

Neučesané, nepodbízející se, hrubé. Chudé. Chladné.

Potosí mě naprosto okouzlilo.

Je velmi bolivijské, tak jak si turisté Bolivii představují. Tedy indiánské. A koloniální architektura, spousta kostelů, hora Cerro Rico, která po staleti zásobovala svým stříbrem pokladnici španělského království.

Navštívila jsem klášter svaté Terezy, založený 1685, v kterém dodnes bydlí karmelitky, a během tříhodinové prohlídky jsem polozmrzlá pozorovala modrající prstíky francouzských turistek, které si vyšly do kláštera v žabkách!

CESTA DO MĚSTA UYUNI

Druhý den jsem se dostavila na nefungující vlakové nádraží v Potosí, odkud vyjíždějí autobusy do městečka Uyuni, kam míří většina turistů. Odsud se vydávají na jedno-, dvou- či třídenní výlet divokou, nehostinnou, fascinující krajinou Altiplana.

Jako Evropanka dbající pravidel jsem se dostavila podle pokynů, psaných na jízdence, 20 minut před odjezdem busu do kanceláře společnosti Diana Tours. Jak V Peru, tak i v Bolívii funguje autobusová doprava naprosto skvěle, je tu spousta společností, které mají své kanceláře a stánky na jednom místě, stačí přijít, poslouchat překříkující se pracovnice, které vykřikují svoje destiance, a vybrat si – jako v loterii. Ceny jsou tu víceméně u všech společností stejné.

Co však není stejné, je stav autobusu.

V 11 hodin, kdy jsme měli oficiálně vyjet – bus nikde. V 11.15 přijede bus. Nikdo nenastupuje. Všichni se zdráhají uvěřit, že tohle tohle by měl být autobus, ve kterém máme strávit 6 až 7 hodin. Dálková cesta.

První odvážlivec nastupuje.

Jsem v šoku. Ano, tahle malá rachotina je náš bus. Na střechu jdou kola německých turistek. Španělka přede mnou opakuje slovo fatal. Míní tím stav autobusu.

Další šok přichází za chvíli – stav silnice z Potosí do Uyuni. Někdy hodně široká, jindy úzká polní cesta, plná objížděk a nerovností. Cestou potkáváme dělníky a stroje, cesta se začíná tento rok asfaltovat, takže během pěti let se turistům bude cestovat jako v bavlnce :)

Resumé naší cesty: 6 hodin kodrcání a natřásání, 4 kila spolykaného a nadýchaného prachu (ano – můj nos, můj filtr neomylně poznává altiplano – a nestíhá), 1 čurací pauza, při které hledáte mezi hrbolky pozici, v níž aspoň polovina vašeho zadku zůstane pro spolucestující tajemstvím.

O mírné vzrušení během cesty se postaral můj spolusedící, bolivisjký průvodce, který pojal podezření, že náš řidič nasává alkoholický nápoj, neboť vepředu je nezvykle veselo; sedí tam s ním ještě dvě ženštiny, které ho údajně rozptylují. Bohužel, tohle je prý denní realita – řidiči buď pijí alkohol nebo žvýkají koku, policejní kontroly absolutně nedostatečné. Lidé kolem nás znervózní, Španělka začíná vykřikovat cosi o stížnostech a reklamacích. Myslím, že toto slovo tu ještě neznají. No, tak asi přeháním, ale přijde mi, že zákazník je tu, aspoň co se týče dopravy, rukojmím bez jakýchkoli práv. Musí se smířit s pozdním odjezdem (skoro vždy), nevyhovujícím busem, sliby i nezodpovědným řidičem. Sami Bolivijci už se naučili říkat s pokrčením ramen: Tohle je Bolivie.

UYUNI

Městečko se širokými ulicemi připomíná westernové filmy. Drsné. Nic tu v podstatě není, jen všichni turisti světa. Vrhají se na mě pracovníci agentur, mávají vizitkami a nabízejí tour.

Koupim třidenní výlet, čepici, zajdu na trh na polévku a zavčasu se balím do spacáku. Jakákoli hygiena nepřipadá v úvahu.

Během dalších dnů vidíme největší solnou pláň (vyschlé jezero) na světě: rozloha 12 000 (!) km čtverečních – celé Česko je sotva šestapůlkrát větší), různě barevné laguny s plameňáky, sopky, poušť, gejzíry, údolí plné prapodivných skalnatých útvarů.

Měla jsem velké štěstí na spolucestující: v našem džípu sedí americko-bolivijská rodinka se dvěma dětmi a peruánská antropoložka Paula. To znamená, že skoro celou dobu mluvíme španělsky.

S Paulou vytváříme nerozlučnou dvojici, taky jak jinak – rodinka potřebuje svůj prostor na rodinná fota.) Probíráme rozdíly mezi Peru a Bolivii, možnosti vývozu papričky aji, uctíme Pachamamu = Matku Zemi lístky koky na vrcholku kaktusového ostrova, sdílíme ipod a zpíváme si spolecne s Jorgem Drexlerem Al otro lado del rio a fotíme jako o život.

MOJE NEJ:

Mezi nejkrásnější a nejsilnější místa patřila Laguna Verde – Zelená laguna se sopkou Licancabur (5 960 m) za zády. Jen škoda, že všude bylo tolik turistů a necitlivých průvodců, kteří si pouštěli radio ve svých vozech pěkně nahlas.

Mezi nejvíce dechberoucí okamžiky patřil pohled na noční oblohu u červené laguny ve výšce 4 278 metrů. Drkotala jsem zuby a cedila mezi ně: bo bo bo bože, to je nádhera, to je ne ne neuvěřitelné... to to to to lik hvězd.

Nejhorší byl záchod u druhého ubytování: dva záchody bez vody pro 20 lidí.

Nejodvážnější byli Francouzi, kteří v 7 hodin ráno při minus deseti stupních vlezli do termálního koupališťátka a převlékali se před zraky všech zbabělých zachumlaných turistů.

Největším přítelem mi byl můj spacák. Už tolikrát mi zachránil život!

Nejhladovější byl ve výpravě americký tatínek.

A SKORO...

Skoro jsem překonala svůj rekord v nemytí se. Počet dnů radši uvádět nebudu :) Doufám, že stále zůstávám ve vaší přízni.

Další fotky na novosonia.rajce.net.

Novinky denního života

BYDLENÍ:

Přestěhovala jsem se. A doufám, že toto je v Sucre má konečná. Z drahého studentského bytečku do levného bolivijskeho bytečku. A jsem moc spokojená! Mám nádherný pokoj: užívám si slunce, které mi každý den vstupuje do pokoje, piju čaj z čínského porcelánu, který tu má majitelka uskladněný, a hltám prostor, který mám jen pro sebe.

S Francouzkou Anne sdílím kuchyni a koupelničku, menší nevýhodou je, že máme k dispozici jen jeden elektrický vařič, jeden hrnec a jednu malou pánvičku. Zatím to však logisticky zvládáme.

O horké sprše si nechávám zdát a plánuju navštívit své bývalé spolubydlící v luxusním bytečku. Doprovodí mě můj ručník.

PRÁCE:

Má práce v domově pro děvčata se trošku změnila. Dokud měly prázdniny, tak jsem je mohla učit, ale jakmile začala škola, tak vyšlo najevo, že vlastně nemají na učení něčeho dalšího moc čas. Ty starší skoro vůbec nevidím a ty mladší musí aspoň hodinu a půl odpoledne dělat úkoly do školy. Takže náplň mojí práce je jim teď pomáhat s úkoly a zabavit se nějak s těmi nejmenšími.

Slavím velké úspěchy jako zpěvačka a pomalu už můžu prohlašovat: Má mezinárodní kariéra začala v Bolívii. Každý den holky žadoní o písně v různých jazycích. Momentálně nejoblíbenejší je napodobování čínské písně. Holky jsou zblázněné do všeho čínského. Kdoví jaké schopnosti ještě u sebe objevím. (Ehm, už jsem začala tančit – a to jsem neměla dělat. Dnes to stále vyžadovaly :)

Taky dělám osvětu. Zpívám jim jazzové standardy a scatuju, což je nesmírně baví. Jsou paf z toho, že zpívam, ale nezpívám slova. Opakovaly se žádosti: tak nám to napiš, co zpíváš, co to znamená...

A dneska jsem měla velkou radost. Koupila jsem jim plastelínu a vyráběly jsme vše možné, byly nadšené. Samozřejmě se to neobešlo bez hádek: tamhleta má víc růžové a, profesora, řekni jí, že mi má dát víc modré... Dokážou být k sobě pěkně nepříjemné, ale to je asi normální v každém kolektivu, žijí spolu denně a je jasné, že se vytvářejí spojenectví...

Zítra jdu na rychlokurz pletení náramků z vlny, tak doufám, že se to bude holkám líbit.

Můj kurz angličtiny v jazykovce mi dělá velkou radost. Puberťáci jsou má zlatíčka, i když na ně křičím a máchám hůlkou pro mažoretky (jedna studentka ji má vždy při sobě). Někdy mě teda dokážou vytočit tím, jak se neposlouchají, pořád něco štěbetají, a když mají odpovědět – huhňají; ale v jádru jsou to dobré děti :)

Momentálně připravuju workshop pro učitele jazykovky. Mám pocit, že se tu učí stále dost konzervativně, tradičně – a žáci spíš anglicky nemluví, než mluví.

Ředitelka jazykovky můj návrh s nadšením přijala, tak uvidíme. V sobotu.

MÉ STUDIUM:

Stále pokračuje. Už ne ve škole, ale soukromě s mojí učitelkou Marií.

Vyhrávám nad subjuntivem!

Umím říct ve španělštině (v bolivijske verzi!): jsem nastřelená / jemně picnutá / požila jsem trochu alkoholu a jsem rozveselená.

KULINÁŘSKÉ ZÁŽITKY:

- stále se nemohu nabažit džusu z různých druhů ovoce (zatím vede jahodový a mix papajy s banánem)

- salteñas (kapsičky plněné vším možným: sýrem, bramborem, masem v pikantní omáčce)

- sýry

- listový špenát (prodává se v pytlích na trhu a je tak levnýýý)

- liza (brambůrka)

- avooookkááádooooo

K dalším fotkám pokračujte tudy.

Zážitky s Jamiem

Začalo to před týdnem. Čistila jsem si na záchodě hostalu zuby, když tam vrazil sportovně vyhlížející chlapík. A to určilo můj osud na další tři dny.

Chlapík se jmenuje Jamie, je z USA, cestuje po Jižní Americe na dvoukole a zve lidi, které potkává cestou, aby na chvíli šlapali s ním, spolusdíleli zážitky, prožitky, kousek života.

Gringo tandem

No a do toho natáčí dokument o Jižní Americe, o své cestě – a doufá, že to v budoucnu koupí nějaká televize. Cestuje už šestým rokem a tentokrát ho doprovází technika firmy Panasonic, která ho sponzoruje. Pokud chcete vědet víc, mrkněte na jeho stránky nebo na jeho blog (použil tam hodně mých fotek, což pokládám za kompliment :)

Samozřejmě poutá se svým kolem a dalším nářadíčkem pozornost a i díky své otevřenosti potkává spoustu lidí. Takhle stačil potkat během jednoho dne hned několik Bolivijců a rovněž mě, svoji budoucí asistentku natáčení.

Dva sourozenci foukají na Panovu flétnu, které se tu říká zampoña

V sobotu večer jsme vyrazili do jednoho baru natočit koncert místní kapely, hrající rock, výsledkem mělo být DVD, věnované kapele – a taky bylo. Mým výsledkem bylo břicho plné typických bolivijských pokrmů a bolivijského piva, na které nás pozval majitel podniku. Po koncertě jsme se přesunuli do dalšího podniku, který mě naprosto ohromil, protože takhle nějak jsem si představovala bolivijský underground. Narvaný bar (žádný gringo!), aplaudující kapele, která zněla trochu jako Rage Against the Machine, tekoucí tequila a světelné efekty hodné koncertu kapely lokálního významu.

Po kratším občerstvení jsme pokračovali dál na diskotéku, kde jsem si připadala jako ve filmu Hříšný tanec, jiskry kolem létaly, boky se vlnily a latino musica na plné pecky.

Druhý den jsme vyjeli z centra natočit krátké interview s klučinou, který prodává po celý den se svým tátou sůl a po večerech chodí na zkoušky do neziskovky, která nabízí mladým příležitost naučit se na hudební nástroj a stát se součástí hudebního tělesa, hrajícího bolivijský folklór. Tam jsem potkala členy skupiny Los Masis, jedné z nejlepších skupin hrajících bolivijský folklór, a objevila poklad největší: piano, které hraje víc než obstojně. S Robym, zpěvákem skupiny jsme si slíbili udělat si náš soukromý workshop, kdy mě zasvětí do tajů bolivijské muziky a já jeho do toho mála, co vím o jazzu, který ho kromě jiných typů hudby táhne.

No a jedním z nejkrásnějších zážitků s Jamiem (kromě popíjení mojita, jahodového džusu a šlapání na dvoukole) byla návštěva jedné z nejlepších restaurací v Sucre, kam prý chodí vysoce postavení politici a velevážené delegace, aby ochutnali bolivijskou kuchyni pozvednutou na umění. Já předstírala být asistentkou a fotila Jamieho při přípravě techniky na natáčení, kladla dotazy šéfkuchařce, zvědavě nakukovala do hrnců, ochutnávala a brala jméno boží nadarmo. Bože, to byla báseň!

Priprava na nataceni

Poté co jsme ukončili natáčení v kuchyni a já myslela, že vše krásné končí, rozhodl se kuchař udělat další tři jídla, která prostě musíme ochutnat, což byl opět neuvěřitelný zážitek (hovězí jazyk, oháňka a kuře v omáčce z aji – místních papriček jedinečné chuti, v omáčce z ořechů a žlutého aji s přílohami z kukuřice, brambor, camote... Poté domácí zmrzlina z ovoce tumbo a chirimoya, poté kávička a družný hovor s neuvěřitelně milou majitelkou restaurace. Hostili nás jak krále a to vše zadarmo; odměnou snad bude šírení slávy bolivijské kuchyně a reklama pro restauraci v připravovaném dokumentu.

DÍKY, Jamie, a hodně štěstí na tvé cestě!

Další fotky tradičně na rajčeti.

Jsem v Bolívii

Se 14denním zpožděním hlásím, že jsem v Bolívii

 
Baťa v La Paz; v každém městě

Překročila jsem hranice u jezera Titicaca, strávila dva dny v Copacabaně (nejlepší smažený pstruh široko daleko), dva dny v La Paz (fascinující město – a k nežití), noc v Oruru (kde všechno bylo špatně: žaludeční problémy, pokoj bez okna, a tudíž bez vzduchu, nepříjemní taxikáři, nadsazující ceny), a hodinu na autobusovém nádraží v Potosí. Zdejší záchodky zatím vítězí v soutěži o nejhorší záchod v Bolívii: Já – velký batoh na zádech, malý vepředu; celá zem pokrytá rozlitou vodou – od zalévání záchodu nádobama od benzinu? barvy? – protože záchody nesplachují. Dveře nejdou zavřít a přímo před vámi je nezavírající se koš s použitým toaletním papírem. A teď se vyčurejte, když nemáte ani kam odložit bágly! Ha! Má pouť směřovala k městu Sucre, druhému hlavnímu městu Bolívie.

 
Nejlepší pstruh široko i daleko

SUCRE

Už jsem byla unavená z hledání ubytování, dohadovaní se s taxikářema, procházení ulicí a zimy, která na altiplanu s večerem přichází. Pořád jsem se pohybovala ve výšce 3 800 metrů – náhorní plošina je drsná, hrubá, jednotvárná a velmi chudá.

Když jsem sestoupila do nynějších 2 800 metrů, do údolí, a uviděla centrum Sucre, připadala jsem si jako v jiném světě. Krásné koloniální město plné bílých budov (la ciudad blanca; je zapsané na seznam UNESCO), kavárny, restaurace, hezky oblečení lidé... je lehké zapomenout to, co jsme viděla cestou sem.

Po počátečním rozkoukávání se cítím usazená na místě, na kterém chci být, i když stále nemám vyřešené bydlení. Dosavadní by mě tolik netrápilo, kdybych měla přístup ke kuchyni. Bydlím v hostalu přímo v centru, to má výhodu, že kamkoli potřebuju, dojdu pěšky do 15 minut. Vše je super, až na to, že nemůžu vařit, a jíst každý den na ulici není zas až takové terno. Z finančních důvodů nemůžu chodit každý den do „turistických“ restaurací, a tak jím často na trhu, který je hned naproti hostalu. Jídlo je tu velmi levné, nezdravé, připravené v podmínkách, o kterých radši nechci moc vědět, a často nic moc. Ale miluju zdejší polévky, které se omezují na pouhé tři typy – vývar jakéhokoli druhu, polévka z buráků a pak zeleninová se sušenými bramborami chuno [čuňo].

O jídle snad brzo v kulinářském okénku!

Jídelna na tržnici v Sucre

MŮJ DEN

Ráno vstanu v 7.30, nákup chleba na trhu, kurz španělštiny 8.15–12.15, oběd, příprava na mé hodiny angličtiny, 15–18 učení angličtiny, hraní se, zevlování s holkama v domově – sirotčinci Svaté Klotyldy, večeře, 19–20 kurz pro teenagery v jazykové škole, která poskytuje hodiny angličtiny místním za dostupné ceny. Pokud se nenaskytne nějaká příležitost „socializovat se“, tak po večerech dělám úkoly do školy a učím se na další den. Usínám při knize... Jsem stále v poklusu, ale jsem spokojená, protože nicnedělání mě zabíjí a každodenní rutina mi dává pocit domáckosti.

MOJI STUDENTI

V sirotčinci mám dvě skupiny studentek, mladší jsou holky od 6 do 11 let a starší od 12 do 17. V podstatě nic neumějí, i když ty starší mají angličtinu ve škole. Ty mladší mi dávají pěkně zabrat, vyžadují hodně pozornosti, dost se hašteří kvůli tomu, kdo kde sedí, kdo komu půjčil tužku, a z některých abych páčila každé slovo. Anglické, ve španělštině jedou jako kulomety :) Často jsou na zabití, ale často jsou taky k sežrání.

Ty starší jsou zlatíčka největší. Kamarádky, které se mě ptají (s rozpaky a smíchem), jak se řekne anglicky penis (probíraly jsme části těla) a proč cizinci nepijí vodu z kohoutku, když ony ji pijí.

Každý den svačíme na dvoře chleba nebo banán nebo obojí a ty mladší po mně pořád chtějí, abych jim zpívala v angličtině.

Moje další pracoviště je jazyková škola, kde učím skupinu puberťáků, kteří už něco umějí a jsou velmi chytří. V pátek mi holky řekly (po hodině, kdy jsem zabodovala se svojí hrou, která je naprosto strhla, zatímco já měla nervy, že si v zápalu hry něco udělají), že jsem nejlepší učitelka, co tu měli, a že: „We love you.“ Ehm. Neptala jsem se, kolik učitelů měli přede mnou. Doufám, že víc než jednoho! Ehm. Pacholci, vědí, jak mě namotivovat :)

MOJE STUDIUM

Studium španělštiny (organizované) jsem neměla v plánu. Ale jen tak jsem obešla zdejší školy a řekla si, že by nebylo špatné si utřídit gramatiku a mít vedle sebe někoho, kdo mě bude trpělivě opravovat. A jsem ze svého kurzu nadšená. Máme super lektorku, ale asi největší podíl na mém nadšení má moje spolužačka Gigi (jsme ve skupině dvě! juchuuu), která je učitelkou španělštiny v USA, a je to neuvěřitelné, ale sešly jsme se dvě studentky na naprosto stejné úrovni, se stejnými gramatickými problémy a dotazy (Gigi teda o něco lépe mluví, protože před 30 lety žila rok v Peru!). A jsme obě dvě nadšenými a pracovitými studentkami, takže Gigi bez obav vyžaduje víc domácích úkolů, protože ví, že já jsem stejně postižená. (Zdravím své pražské spolužáky ze španělštiny! :)

A šprtka se tu řekne jinak než una pelota :)

 
Moje škola

Další fotky zde.

Příjezd do Peru

Tak jsem tady.


Když jsem v Madridu vzlétla v tom obrovském letadle a pochopila, že je přede mnou 11 hodin ve vzduchu, srdce se mi sevřelo a říkala jsem si: Proboha, co jsem to zase vymyslela! Při přistání nám asi pro uklidněnou začali pouštět Dianu Krall, zpívající From this Moment on, a já to pochopila jako znamení a v duchu si říkala: Yes, from this moment on I'll be a good girl!


Na letišti nás uvítal personál v rouškách, šťastně jsem se po dlouhém čekání setkala se svým batohem, a když jsem úspěšně prošla poslední procedurou, které jsem se děsila nejvíc, a to je mačkání tlačítka, které rozhodne o vašem osudu (červené světlo: vybalujete batoh, zelené: můžete jít), ovanul mě pocit světáctví – vždyť co na tom je, přeletět Atlantik. (Doufám, že to pode mnou byl Atlantik :) Připadala jsem si často, že hraju nějakou počítačovou hru a ve skutečnosti neletím; stále nám ukazovali na mapě, kudy právě letíme a kolik času zbývá a v jaké jsme výšce.) Pocit světáctví mi vydržel asi 30 minut, zmizel v okamžiku, kdy jsem si zakoupila na letišti předraženou snídani, a to – míchaná vajíčka. Copak je světácky protřelé dát si po příletu do cizí země (kde trošku očekáváte střevní problémy) vajíčka? Ne. Není.

Po několika hodinách na letišti jsem opět vzlétla, směr Cuzco. Nádhera, seděla jsem u okýnka, dívala se na hory a obdivovala pilota, jak krásně mezi nimi přistál.

V hotelu mě čekal čaj z koky a neuvěřitelně milý manželský pár, s kterým jsem během dalších dvou dní probírala vše možné: od sociálního pojištění v Peru, svobodnych matek až po turismus v Peru. Cuzco je totiž aboslutně závislé na turistech a momentálně pociťuje pokles (ekonomická krize, prasečí chřipka a nestabilní domácí situace).

Po dvou dnech v Cuzcu jsem přejela do Ollantaytamba, nejhezčí peruánské vesnice, co znám. Před dvěma lety jsem tu bydlela měsíc a vedla poklidný vesnický život, obklopena neuvěřitelnými horami a každodenním sluncem. Je to velmi turistická vesnice, protože odtud jede vlak na Macchu Picchu, takže každý turista sem zamíří, prohlédne nádherné incké ruiny, zakoupí suvenýry na trhu a jede dal.
Skákala jsem radostí ze shledání se svojí peruánskou rodinou, u které jsem před dvěma lety bydlela. Během těchto 6 dní s nimi jsem toho prožila tolik: od vaření v černé kuchyni, popíjení pivka na zahradě, probírání politické situace až po každodenní sledování volejbalu v televizi (peruánské mladé ženy ho hrají na světové úrovni, tak proto :).
Trošku nedobrovolně jsem zůstala déle, než jsem měla v plánu. Buď byla zablokovaná hlavní silnice k jezeru Titicaca, nebo byla stávka všech řidičů.


Zrychlím.


Puno u jezera Titicaca a návštěva vesničky Chucuita, kde jsem také před dvěma lety měsíc pobyla. Nakoupila jsem ovoce, sbalila dárečky z ČR a jela vyhledat indiánku Hildu a Edgara, s kterými jsem tehdy bydlela. Našla jsem jenom Edgara, sirotu, který se stará o zvířata a o zahradu hotelu, jehož majitel bydlí v Itálii. Hilda teď bydlí v osadě, kde se narodila. Jednou jsem tam byla – není tam elektřina, voda, nechodí tam pošta, nic.
Když jsem se Edgara zeptala, z čeho Hilda teďka žije, řekl: "Má zvířata."
A když jsem se ho zeptala, jestli mu tam samotnému není smutno, řekl: "Ne, mám zvířata." (Tedy dva pejsky a lamy.)

Při odjezdu z Chucuita jsem byla svědkem nefalšované, pravé, autentické peruánské reality.

Měla jsem trochu naspěch a zrovna nejelo žádné collectivo, která normálně do Puna jezdí každou chvilku. Šla jsem tedy na hlavní silnici, která vede jedním směrem do Bolívie a jedním do Puna. Projížděl stařičký bus, tak jsme na něj mávla, a on zastavil. Doprava je tu skvělá, každé zaplněné místo se počítá, takže stačí kdekoli mávnout, a pokud je v dopravním prostředku 10 cm místa, zastaví. Usedla jsem na zadní sedadlo a v tu chvíli mi to došlo: Těsně před Punem staví každé vozidlo policejní kontrola. Kvůli pašování z Bolívie. Nejenže se pašuje kokain, cigarety a alkohol, ale v podstate všechno. Protoze VŠE je v Bolívii levnější. A mně došlo... tenhle bus budou důkladně prohledávat, sedí tu samí Peruanci, kteří určitě něco pašují pro zlepšení svého života. A já mám zrovna naspěch. Páni v uniformách nastoupili a začali šmejdit. "Seňora, s dovolením, odkryjte tu deku." "Seňor, ukažte." "Čí je tento vak?" Nikdo se k tomu nehlásí. Pak nastal nějaký problém se zavazadlem na střeše... něco se řeší, postarší indiánka spěšně nastupuje a jedeme. A představení začíná. Zírám na ten ruch! Všichni se dali do pohybu. Indiánky vytahují zpod sukní smažicí pánvičky, z vaku hrnce, chlapi svlékají bundy a začíná návrat zboží ke svým majitelům. "Seňora, vaše pánvička!" "Podejte mi ty deky!" "Hrnce, hrnce, čí jsou to hrnce?"

Nevím, jak zní přesně zákon, jestli jedna pánvička na hlavu je povolená či co, ale tahle vzájemná výpomoc a solidarita mě pobavila. Ty si oblečeš moji pašovanou bundu a já ti schovám pod sukni hrnec. Nejvíc zboží měla postarší babička, do které bych to vůbec neřekla :)

Pamatuju si, že když jsem jezdívala z Chucuita do Puna před dvěma lety, párkrát mě ženské žádaly, jestli jim nemůžu u sebe schovat boty či bundy, já odmítla, ale děti byly vždy ochotné. Copak já mohla vědet, jestli v tě bundě není něco zašité?

Což mi připomnělo další typický úkaz v busech.

Spousta prodavačů jídla, novin, zmrzliny, kteří před odjezdem procházejí bus a všichni se stejnou intonací vykřikují své zboží. A pak se bus rozjede a začíná performace jiného typu. Chlápek se hlasitě představí, omluví se, že obtěžuje a jede dál jak kulomet. Nejdřív kvízové otázky pro cestující, je potřeba je zaujmout a snad i trochu pobavit. Lidé se chytají. Dostávají bonbonky. A pak už nastává skutečný byznys. Ukáže delfínka a ptá se, co to je. "Ano, delfínek." Projde celým busem a každému dá delfínka. Naivové jsou šťastní – dostali něco zadarmo!!! "A co chybí delfínkovi?" "Ano, řetízek." A opět, každý dostane řetízek. Není to totiž obyčejný delfínek, je z materiálu, který vás zbaví bolestí zad, hlavy a bůhví čeho.

A teď tvrdá realita. "Toto vše stojí jen tolik a tolik. A když si koupíte dva, i pro svoje dítě, dostanete slevu!" Nikdy nechápu, že si tolik lidí tyhle věci koupí. Prochází autobus a kasíruje. Já delfínka s lehkým srdcem vracim. Nemám žádné místo v batohu :) Oblíbenými produkty jsou různé medikamenty z žen-šenu, nutriční koncentráty apod.

Já tyto řecnické projevy vítam jako náslechová cvičení. Mám se ještě co učit.